První výlet

První setkání s čímsi neznámým, s něčím skrytým uvnitř mojí hlavy, co jsem si sám ani nevymyslel, nevsugeroval, nesnil o tom zabděla, prostě ani trochu to nemohl ovlivnit, proběhlo v půlce června 1995 cestou od Ivy z Petřin do Libně.

Vyšlapoval jsem si po ulici s pocitem, že podrážkami téměř zarážím dlažební kostky hlouběji do země. Připadal jsem si sebevědomě jako carský oficír, byl jsem plný potlačované agresivity a síly. Dopochodoval jsem až na Letnou a tam mě zničehožnic všechna ta siláckost přešla. Sesypal jsem se pod jedním ze stromů, kde jsem se s Tím setkal. Ten moment byl něco jako prozření nebo splynutí s celým světem. Byl neskutečně dlouhý, ale spíš mimo jakýkoliv čas a prostor, hluboký a slovy dost těžko popsatelný. Četl jsem něco o zážitcích různých mystiků, ale nikdy si nedovedl pořádně představit, co prožívali, teď najednou jsem začal jejich slova chápat. Měl jsem dojem, že vše, čemu jsem v sobě a kolem sebe nerozuměl, dostává jakýsi hlubší smysl, každá maličkost zapadala do složitého, ale přitom úplně jasného celku. Potom, když to trochu odeznělo, mě přepadl pocit, že všechno nezadržitelně končí. Možná přijde něco neznámého a nového. Říkal jsem si přitom, že bych měl skoncovat se všemi, bohužel četnými, vlastními hříchy a hříšky, útěky, cynismem, ubližováním druhým a jinými chybami a rozhodně si uklidit ve svém svědomí, třeba se někomu vyzpovídat nebo tak. Bez toho bych nové údobí určitě neměl začínat. Vyhodil jsem cigarety a zbytek peněz, co jsem měl po kapsách, jako podvědomé gesto rozchodu s tím vším špatným, co jsem sám udělal nebo mě potkalo v mém životě. Poprvé se mi stalo, že jsem jakékoliv přemýšlení nemohl ovlivnit, cosi přemýšlelo za mě ve mně.

Měl jsem těsně po dvacátých devátých narozeninách, a tak mě napadlo taky cosi o Buddhovi a jeho odchodu do bezdomoví. Chvilku jsem bez jakýchkoliv šancí na vrácení se do normálního stavu ležel v trávě s pocitem, že nemám proč a kam jít. Potom jsem se zvednul a snažil se nějak dostat domů. Jakési proudy ve mně mé tělo nadnášely, necítil jsem chvilku, že jdu, ale že se tak jakoby vznáším.

Na rohu parku jsem potkal skupinku Cikánů, hodně mě to vylekalo, protože v tom zážitku zastavení se světa se mi jako jedna z kvanta zrychlených myšlenek hlavou mihla předtucha, že mě musí nějaký Cikán zabít. Kdy, to jsem nevěděl, ale byl jsem si v té chvíli jistý, že k tomu jednou dojde. Všechna lehkost byla ta tam, odliv energie při návratu z výšky nebo jakýchsi hlubin do běžného světa byl natolik veliký, že jsem si musel sednout u hotelu Belveder nedaleko telefonních budek, dál bych v té chvíli nedošel.

Pocit úplné prázdnoty a neskutečné slabosti trval delší dobu, během které jsem začal za skutečnými věcmi vidět své divoké představy. Například kolem jela stará hranatá tramvaj, měla místo čísla nápis "svatba" a skrz její okno jsem zahlédl svou matku, přicházely i jiné chuťovky, na které si už nevzpomínám. Chtěl jsem se konečně zvednout a jít domů, ale cítil jsem, že se mi to nejspíš nepovede. Jediné, co mě napadlo, bylo zavolat Ivě, aby pro mě dojela, vysvětlit jí, že se mi udělalo špatně a že nejsem schopný odlepit se z toho místa, kde zrovna proklatě trpím. Asi za necelou hodinku se objevila, tak nějak vytušila, že jsem někde jinde než na tomhle světě, koupila mi láhev dobré vody a doprovodila domů. To, že si myslela, že jsem se úplně pomátnul, jaksi udělalo tečku za naším vztahem. Delší dobu jsem se potom s tím nemohl vypořádat, konec lásek většinou dost nezvládám, což ale doteď nepovažuju za nic přehnaně chorobného.

Další dny se mi myšlení a konání rozjely někam, kam jsem vůbec nechtěl. Ráno jsem se probouzel s pocitem, že jsem se znovu narodil, večer usínal s představou, že padám do černé díry. V noci se mi vůbec nic nezdálo. V hlavě se mi s nezastavitelnou děsivostí prosívaly všemožné útržky vzpomínek a zapamatované úvahy z knížek. Prostě všechno možné z paměti na mě vyskakovalo. Zvláštní bylo, že jsem si dokázal vzpomenout na téměř všechno, na co jsem chtěl. Přitom jsem si pořád do toho tajfunu v mozku opakoval, že se musím zbavit všech svých chyb.

Ráno jsem si po probuzení, kdy hlava bez sebemenší výstrahy začala zase neskutečně rychle šrotovat, jako ve zrychleném filmu vlezl do vany s pocitem, že provádím jakési sebekřtění, ochlazuji žhavou hlavu, začínám období čistoty. Vůbec jsem měl milióny různých vysvětlení pro svoje spěchání a zmatečně rychlé konání. V rámci náhledu, že provozuji jakousi sebeobrodu jsem měl pořád hrozně málo času, protože své sebevylepšování jsem bral jako součást nutné proměny celého světa, a to nesneslo odkladu.

Přes den jsem potkával lidi, se kterými jsem se dlouho neviděl a na které jsem si zrovna chvilku před setkáním vzpomněl, začaly se mi prostě dít náhody, kterých bylo tolik, že to přestávalo být jakkoliv náhodné. Každou cestu metrem nebo tramvají jsem jel s nějakou jeptiškou, černochem, zamyšleným mladíkem, který vypadal, že je ponořen do hluboké meditace, nebo jinou postavou, která mi připadala jako ukázkový příklad snahy lidstva dostat se za hranice denního a jen smysly viditelného světa. Přišlo mi, že se co nevidět stane nějaký zázrak, který zbaví celý svět utrpení, hladu, špíny, válek a podobných děsivostí. Praha byla pro mě místem, kde to zatím skrytě začíná a nebo brzy začne. Hrad, Vyšehrad, Vltava, Staré město, Staré Židovské město, různé kostely, synagogy, hřbitovy, všechna tahle místa mi přišla jako stvořená a předurčená pro událost, na kterou lidstvo čeká už neskutečně dlouho.

Jednou z mých oblíbených zábav bylo u řeky dumat nad potopou a koncem světa. Apokalypsa se podle mě vlastně neměla odehrát jako nějaká přírodní katastrofa, celosvětová válka nebo postupné či náhlé zničení světa lidmi. Spíš jsem si ji vysvětloval jako všelidské zešílení, transformaci vědomí a nový začátek nebo jakýsi návrat z konzumní do předtechnické a předhistorické doby.

O tom, že se blíží nějaký světodějný zvrat jsem ani v nejmenším nepochyboval, potvrzovala mi to každá zpráva v novinách, chování lidí a různé přírodní úkazy. No a já jsem měl hrát v rámci očekávané apokalypsy a zásadní změny světa jakousi důležitou roli, zdali stále více zasvěceného pozorovatele a nebo účastníka, to jsem nevěděl. Když jsem měl nějaký bohulibý nápad, tak se na nebi mihlo hejno bílých holubů, když mě opouštěla další hříšná a zpozdilá myšlénka, tak směrem do pryč odlétaly černé vrány. Taky jsem si oblíbil dlouze zírat na špičaté věže Emauz a nějakým způsobem je propojovat imaginárními spojnicemi ve dne se sluncem, v noci s měsícem. Sledovat v noci hvězdy, pak svítání, přes den slunce a oblaka, to mě v té době hodně bavilo, nejvíc jsem ale prožíval bouřkové mraky, které mi přišly mnohem strašidelnější než dřív. Bytostně jsem cítil, kolik je v nich skryté ničivé síly.

Během toulání se po Praze mě to v jedné ze zpustlých zahrad táhlo ke stromu, který stál na jejím odlehlejším konci. Když jsem k němu přišel a prohlédnul si ho, uviděl jsem na něm oprátku, což mě dost vyděsilo. Co jsem zase ponurého kombinoval a jaké hrůzostrašné výklady tomu přikládal, si už nepamatuju.

Hezký výlet jsem si udělal při hledání pramene živé vody. Úkol jsem splnil, když jsem narazil na jakémsi sídlišti na automat na pitnou vodu. Vůbec různé žáby na prameni, čarodějové a šedivé eminence v pozadí, to byl můj oblíbený sport, odhalovat je.

Svoje halucinace jsem nepovažoval za halucinace. Běžně jsem slyšel lidi, kteří byli za zdí a kteří si většinou povídali o mně. Taky jsem začal vymýšlet teorii, jak sedět mezi třemi lidmi, tak jakoby do kříže, dva vidět z profilu a jednoho zepředu, a provádět tak něco mezi mimosmyslovým přenosem myšlenek a pocitů a křížovým výslechem. Vůbec jsem často ztrácel ponětí o tom, kde končí moje vědomí a začíná vědomí ostatních. Svět mi přišel jakoby obmotán pavučinou energií vycházejících z každého člověka, která byla zřejmá nejen mně, ale i jiným "vyvolencům", kteří o tom, co věděli, neměli potřebu mluvit. Měl jsem pocit, že na každém, koho potkám, hned poznám, jak to s ním je. Hodně lidí tak v mých očích zkrásnělo, ale bylo i dost postav, ze kterých čišela zloba a nebo úplná prázdnota. Měl jsem z nich docela strach a stálo mě to dost úsilí, abych jej překonal. Chvilkami, když jsem se soustředil na hezčí stránky světa, jsem viděl kolem lidských hlav i něco jako slabé různě vybarvené aury, ale to jen výjimečně, přicházelo to jenom když jsem měl extrémně excitované vědomí.

Partička lidí kolem Emila, co chodili do Samsona, mi tam u kulečníku přišla, jakože spolu těmi šťouchy provozují jakýsi dohovor. Hodně jsem se přemáhal, abych to s nimi nezačal probírat, ale nechtěl jsem se jim do té jejich komunikace vměšovat, byl jsem jenom rád, že zrovna v té chvíli mezi nimi jsem. Jednou jsem taky u Emila, bydlel tehdy kousek od Samsona, neměl lepší nápad, než se začít točit kolem vlastní osy napodobuje derviše. Měl jsem docela štěstí, že jsem při těhle prostocvicích a chvilku po nich, kdy to ve mně pěkně hrálo, nevylétl z okna. Dole v hloubce byla hromada dlažebních kostek, a tak mi přišlo, že by to asi nebylo to pravé doskočiště.

Natrefil jsem také na Boženu, která byla asi dost ráda, že mám za sebou lásku s Ivou, a tak jsem myslím i několikrát u ní přespal a chodil s ní do putyk. Pak jsem v práci, tehdy jsem dělal recepčního v hotelu Balkán, kde se kouká jediným oknem v recepci do dvora, do kterého přesně na druhém konci vedou i okna z Boženiny kuchyně, dostal děsivý nápad, že mě Božena na dálku vycucává, jakési spojitosti s její zálibou v astrologii mi tehdy projížděly hlavou. Měl jsem neodbytný pocit, že se mě snaží nějakým způsobem zničit. Napřel jsem tudíž všechnu svoji mentální energii k tomu, abych se jí ubránil. Začal jsem v tom náporu slyšet, jak vyjou Cikánky z okolních baráků, které stoprocentně do těhle mimosmyslových věcí viděly, různě na sebe povykovaly, chvilku fandily mně, chvilku Boženě. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale skončilo to ránou pod Boženiným oknem. Byl jsem si tehdy jistý tím, že vyskočila z okna. Když jsem šel z práce kolem dveří domu, ve kterém bydlí, moji domněnku mi potvrdilo policejní auto, které tam stálo. Cítil jsem dost neodbytný pocit viny, a tak jsem šel k Míše na Vinohrady, aby k Boženě zavolala, jestli se mi to všechno nezdálo, a nebo je to pravda. Samosebou Božena z okna nevyskočila, proč by taky.

Během dalších dnů jsem spolehlivě přišel o práci, protože chodit tam pravidelně, nebylo jaksi v mých silách. Považoval jsem tehdy za důležitější jiné věci. Dost mě to táhlo mezi lidi, to jest do hostinců. Nejspíš jsem jim tam nepřipadal zcela normální, ale aby mi někdo řekl, že bych měl zavítat k psychiatrovi, to se nějako nestalo. Vlastně Iva mi něco takového radila, ale já jsem si myslel, že to zvládnu i bez doktora.

Taky jsem znovu začal pracovat v penziónu v Hloubětíně, odkud mě už před rokem jeho majitel pan Beneš za nedostatek chuti okounět tam až do jedenácti večer jednou vylil. Nevím, co mě to napadlo, něco ve smyslu jít po svých stopách, a co jde, znovu zopakovat a napravit, což tedy v případě druhého zaměstnání u Beneše silně nevyšlo. Ale během pobytu v penziónu jsem měl zase jinačí neskutečné příhody.

Potkal jsem tam Ducha země, staršího chlapíka, který mi přišel jako poslední exemplář předešlého lidstva. Moudře promlouval a vysvětloval mi svoje zásady. Seděli jsme v křesílkách proti zrcadlům, u kterých jsem tehdy často prováděl svůj oblíbený mentální prostocvik, který spočíval v tom, že jsem se na sebe díval upřeně tak dlouho, až na mě začal ze zrcadla vejrat někdo cizí, nějaké moje alter ego či co, mnohdy to byl hladový vlk nebo třeba nějaký Avar či Hún. No a jak jsem tak pozoroval toho návštěvníka, co mě obdarovával svými moudry, v zrcadle se mi postupně měnil v někoho, kdo hodně připomínal kresbičku pračlověka od Zdeňka Buriana, a tak se pro mě stal Duchem země. Ta zrcadla měla také to kouzlo, že se v nich dalo vidět jak ze předu, tak z profilu. Strávil jsem u nich dost času ponořen do neuvěřitelných obrazů, které v nich bylo možné vidět, někdy se i hýbaly nezávisle na svých reálných vzorech.

Setkal jsem se s Andělem, to byl zase jeden turista, co vyšel dveřmi, a pak se znovu objevil, jak to dělal, jsem netušil, ale bylo mi jasné, že je to Anděl. Ptal se mě německy na různé věci a já cítil, že se mi snaží pomoct, abych se vrátil ze svých cest zase na zem.

Objevila se tam jednou nějaká slovenská Židovka, starší paní, kolem které jsem měl ohromnou potřebu poletovat, nosit jí kafe do pokoje a poslouchat její historky o tom, jaká je drahocennost kostka cukru k takovému kafi a jiná moudra. Matně si vybavuju, že taky mluvila o koncentráku. Domníval jsem se, že moc dobře ví, proč mi to všechno říká.

Další mojí oblíbenou činností bylo amatérské čarování, různě jsem třeba v recepci penziónu barevně kombinoval uzávěry na PET láhvích vystavených k prodeji turistům. Barvy tehdy pro mě hrály ohromnou roli. Zelená a modrá byly silně pozitivní a symbolizující sílu přírody. Bílá, žlutá a zlatá mystické. Červená a černá smrděly peklem. Taky jsem vybíhal z penziónu, abych poposouval tajemná znamení, která ohraničovala prostor našeho bílého domu. Třeba různá černá pírka a jiné proprietky byly znamením toho, že se okolní bandy z autobazarů a podivných místních světských struktur snaží navézt do našeho prostoru. Procházel jsem se proto někdy s Benešovým chlupatým ovčákem po nebezpečném okolí v roli psohlavce.

Jednou odjel Beneš na víkend do Německa a nechal mě hlídat penzión. Bohužel jsem i přes dobrou vůli svěřený úkol nezvládl zrovna na jedničku. Měl jsem totiž neodbytnou potřebu vyjíždět na spanilé jízdy po Praze, nejlépe taxíkem, protože jsem měl úžasně uťapané nohy z předešlých dnů plných pěších přesunů po Praze. Kolem se barevně seskupovala auta, řidiči na mě významně pokukovali, sebe jsem pociťoval jako prostředek vesmíru, a ani na chvíli se nad tím nezamyslel, že je to ukrutná šalba, mam a klam. Tak jsem probendil Benešovy peníze, asi šest tisíc. Beneš mě tedy uvítal dost nerudně a nutil mě zavolat někomu, aby to za mě zaplatil. Neměl jsem potřebu telefonovat, stačilo mi juknout na telefon, a už jsem si s dotyčnou osobou na druhém konci drátu zvesela povídal. Tímhle způsobem jsem se tedy dozvěděl, že je na mně, co s tím provedu. Tak jsem Benešovi řekl, že ty peníze hnedtak neseženu, pročež mizím. Trochu jsem si zautíkal, ale magické věci kolem mě, například nápis Mirek (Benešovo křestní jméno) v okně červeného tiráku, co jsem pod něj skoro vběhnul, mi jasně řekly, že z bitvy se neutíká, a tak jsem se rozlícenému Benešovi postavil čelem, takže jsem dostal pěstí. Připadalo mi to jako jediné možné východisko naší rozmíšky. Pak mě zavřel do sklepa, kde jsem měl záchvaty mýtických a pohádkových představ, například kterak se jde různými cestami, chybuje se, trpí se za to, v oknech věží jsou princezny, ve slujích draci a podobné motivky. Potom mě Beneš vypustil. Pár dnů jsem se potloukal po Praze s rozbitou dršťkou, až jsem zašel za Boženou, která mě odvezla do Motola, kde mi pusu sešili.

Povedlo se mi taky projít po střeše starého fiatu Petra Peteříka s domněnkou, jak mu tím ukrutně pomáhám, protože auto bude jednou jeho konec. Shodou okolností asi dva nebo tři roky nato v mercedesu zabil svého kamaráda na železničního přejezdu v Radotíně, byl jaksi opilý a nevšimnul si vlaku. Co nevidět ho snad pustí z basy.

Petr se skontaktoval s mým otcem, aby se průšvih s tou prošláplou střechou nějak vyřešil, protože se mnou nemělo cenu o tom mluvit. Chtěli mi oba nějak pomoct, a tak jsme se já, otec, matka a Petr vydali tátovým autem do jestli Rakovníka, Kladna nebo kam, kde Petr znal jakousi léčitelku. Celou cestu jsem sledoval okolí a přišlo mi, že jedem někam do nepřátelského světa. To mi pak potvrdilo setkání s tou ženskou, protože jsem v ní hnedle uviděl zlou čarodějku, a tak jsem radši vypadnul z jejího bytu ven a čekal u auta. Co tam s ní ostatní probírali, jsem se nesnažil nikdy zjistit.

Jednou jsem doprovázel jakousi slepou Míšinu kamarádku k ní domů na Černý Most. V baru, kde jsme předtím ještě chvilku seděli, se mi při výdechu zdálo, že se světla tlumí a při nádechu naopak rozsvěcejí, když jsem se upřeně zadíval na lampičku nad barem, tak začala blikat. U ní doma jsem pak nemohl celou noc usnout, jak jsem pořád své iracionální pocity nějak chtěl pojmenovat. Ráno jsem vystartoval s cvrlikáním ptáků a vydal se zase něco tropit.

V každé hospodě jsem pravidelně narazil na nějakého, většinou vousatého a obrýleného chlápka, co si v koutě buďto četl noviny a nebo jen tak moudře hleděl se zjevně skrytým úkolem kontrolovat mě, abych zase nevymňouk nějakou blbost. K průšvihům jsem měl docela blízko, už jen z toho důvodu, že mi přišlo nutné říkat lidem pravdu do očí, a on ne zrovna každý měl pro tuhle moji zálibu pochopení. Měl jsem potřebu se každému svěřovat, co jsem mu kdy špatného provedl a nebo si o něm myslel za hrůzy. Takové to křesťanské ano, ano, ne, ne, místo věčných polopravd a vytáček, to mě tou dobou docela ovládalo.

Taky jsem věčně přicházel k úrazům, třeba na chatě jsem si zlomil ruku. Tu ruku jsem si zlomil tak, že jsem s ní při ohnivé gestikulaci třísknul nechtě o rám okna, když jsem cosi vykládal Lence a její kamarádce, které tam za mnou přijely ze Strakonic. Sádru mi sundali až za měsíc, když jsem už byl v Jihlavě.

Během jednoho opilého večera na Smíchově jsem se zase dostal pod ruku jakémusi agresivnímu týpkovi z nonstopu, který mi docela natloukl, asi mu vadily moje chytré řeči. Dokonce jsem od něj dostal i popelnicí po kebuli, takže jsem pak byl samá modřina.

Pak mě otec odvezl na chalupu, abych trochu vychladnul. Jenže první věc, kterou jsem udělal, byla návštěva hostince na návsi, kde jsem popil a bez okolků dával moudra místním. Večer jsem si pustil televizi, ale vysílání bylo spíš mým úkolem než těch, kteří to mají normálně na starosti. Všichni chlapi v televizi říkali repliky, co měli podle mě nebo něčeho ve mně říkat, to samé ženy a dívky. Pak jsem vydedukoval ze zpráv, kde jsem si všímal různých skrytých významů, že z Prahy jede kolona s Ivou, co si všechno rozmyslela a určitě si mě chce vzít a zase všechno vrátit zpátky. Vůbec jsem se hezky zasnil, pak mi to ale začalo lézt na nervy, co to na mě ta televize sype za věci z mé vlastní hlavy, a tak jsem ji vytrestal mocným kopancem do obrazovky, která v tu chvíli vybuchla. Vypnutím televize před tímto husarským kouskem jsem se neobtěžoval. Pak jsem ji zdemoloval, a posléze její zbytky uklidil. Taky zařvalo okno z předsíně na dvůr, ale proč se to přihodilo, to už nevím.

Den potom mě nechali rodiče odvézt policejním autem do Pelhřimova a sami tam dojeli svým. Na policejní stanici mě vyslýchal jakýsi psychiatr, který potom matce řekl, že jsem psychopat a že skončím ve vězení, což ji značně ranilo. Já s ním promlouval zcela uvolněně a měl pocit, že snad se mnou provádí pohovor, protože pelhřimovská policie potřebuje takového jasnovidce, jako jsem já.

Ovšem ono to bylo trochu jinak, takže jsem v policejním autě pokračoval do Jihlavy, kde jsem skončil v blázinci. Pobyl jsem si tam od začátku srpna do začátku října. Dost nešetrně do mě prali samé oblbováky. Ráno, v poledne a večer jsem polykal pilulky, kterých jsem měl vždycky plnou hrst. Většinu času jsem po těch chemických dobrotách měl chuť spát. Zpomalilo se mi moje nebezpečně rychlé přemyšlování, jenže přitom jsem měl pocit, že mi současně vygumovali i veškerý obsah mozku. Mezi spaním jsem většinou seděl jen na kuřárně. S kým a co jsem tam probíral, si už moc nepamatuju.

Někdy jsme se dívali na televizi, už jsem sice do ní sám nic nepromítal, ale přesto jsem se s ní moc neskamarádil. Dost příšerná byla hlavně Nova, která podle mě úmyslně zneužívala různé skryté symboly. Už jen znělky byly tak barevně pochystané, že lepší čarodějný koktejl vymyslet nešlo. Ukrutně mě tam taky provokoval pořad Eso, kde byly mezi příšernými písničkami vstupy do studia, které snad postavil nějaký hajzlík, který se chtěl montovat lidem do podvědomí. Obzvláště ty různé karty měly v sobě hodně pekelného. Už jsem to nepovažoval za žádné spiknutí, ale za nehorázné manipulování s omladinou, která na to třeba v blázinci čučela jako věřící na svaté obrázky.

Moc mě ani nepouštěli ven, až po delším čase jsem se párkrát prošel po areálu léčebny a závěrem pobytu i po Jihlavě. Doprovázela mě Božena, která tam za mnou párkrát přijela. Taky jsem podnikl procházku s rodiči. Během těch procházek po parku jsem byl akční tak maximálně deset minut, potom jsem si musel sednout na lavičku, jak jsem byl díky chemii v krvi totálně vyčerpaný z jakéhokoliv pohybu.

Po návratu do Prahy jsem neměl ani jednu mimoreálnou příhodu, ale ani reálnou. Nedělo se ve mně vůbec nic. Chodil jsem do práce v hotelu v Řeznické ulici, měl ukrutné potíže s kýmkoliv o čemkoliv mluvit, neměl šanci si na cokoliv vzpomenout, zapomínal slova a jména. Viděl jsem tehdy svoji budoucnost hodně bledě. Jediný, s kým jsem byl ještě tak ochotný být pohromadě, byla Božena, protože po mně nic nechtěla. Nevadilo jí, že celé dny jen mlčím. Někdy přes víkend jsme jezdili za Prahu k Berounce, Sázavě nebo na moji chatu. S tím mlčením to byla docela muka, třeba na jednodenním výletě do Krkonoš, kam mě s sebou vzali Božena a její dva kamarádi, jsem byl rád, když jsem sestrojil i jen holou větu. Nějaká souvětí, do těch jsem se radši nepouštěl. A taky jsem trochu koktal, jak jsem si nemohl vzpomenout na různá i docela běžná slova.

Až po roce jsem začal trochu pookřívat. Změny k lepšímu jsem začal pociťovat i tak, že se mi zase chtělo číst nejen proto, abych nějak zabil dlouhé chvíle, ale proto, že mě zas některé knížky začaly bavit. Četl jsem hlavně knihy o psychologii, náboženství, mystice a mytologii, které mi trochu osvětlovaly, co se to se mnou dělo.

Emil mi taky sehnal práci v monitoringu tisku, dlouho jsem předtím uvažoval, jestli to mám zkusit a zajímat se o tuhle práci, protože moje sebevědomí bylo na bodě mrazu a trochu jsem si nedovedl představit, že bych měl vymýšlet anotace k novinovým článkům, když jsem byl tak zablokovaný a skoro zapomněl mluvit.