Třetí výlet

Po druhém pobytu v pakárně jsem už začal o sebe mít strach, ono takové legrácky jako zabodávání kudly do stolu, protože to jaksi archetypální chlapíci dělávají, nemusejí skončit vždycky dobře. Špička jednoho ne zrovna nejlepšího nože se mi při tomto úkonu ulomila a vystřelila doprostřed obličeje, naštěstí si to nenasměroval do oka, ale trefila jen nos. Pročež jsem měl dojem, že dál si takhle zahrávat s osudem není nejzdravější.

No, ale stejně jsem ještě nebyl úplně nabažen cestami Tam a zpět, a tak na mě v létě 99 přišlo znovu neracionálno. První náznaky jsem už trošku cítil na výletě v Roháčích na Slovensku, kde jsem byl se sestrou, ale to jsem ještě měl hodně pod kontrolou, potom ale v Praze jsem taky několikrát popil a už to jelo.

Ten krátký výlet do Roháčů se mi moc líbil. Ostatní turisti se honili značným tempem po kopcích, zatímco já a pár důchodců jsme se šourali za nimi. Povídali jsme si tam s jedním asi osmdesátiletým pánem, který měl spoustu zajímavých historek. Tak trochu jsme se, on svými řečmi a já svými, snažili zaujmout jednu paní a její osmnáctiletou dceru. To děvče se mi docela hodně líbilo. Pamatuju si jednu obzvlášť vyvedenou historku starého pána. Někdy koncem války musel odklízet neplechy po spojeneckých náletech někde u Plzně. Jeden den přišla jejich četa později do práce, protože zase probíhaly nálety. Němec, co je měl pod svým velením, byl tak rozčílený, že je přinutil rozpočítat se na sudé a liché, a ty sudé nechal zastřelit. Starý pán prý normálně stával v řadě jako druhý, ale ten den si stoupnul jinam, protože panoval velký chaos. Díky tomu tedy přežil. Pak jsme spolu rozebírali, kolik různých okamžiků v jeho a i v mém životě bylo náhodami jen zdánlivě.

V Roháčích se mi taky stalo, že jsem jel sám ze skanzenu Oravské dědiny autobusem asi jen pět kilometrů do hotelu, ve kterém jsme bydleli, a ten autobus byl plný jeptišek, přišel jsem si tam jako v klášteru na kolečkách. Magické významy jsem tomu sice ještě nepřisuzoval, ale úplně normální se mi to tedy rozhodně nezdálo.

Po návratu z hor jsem v Praze pojednou zase začal moc vnímat barvy, zvuky, všechno se vším propojoval a za vším hledal skryté významy. Tentokrát jsem si ale už dával víc pozor na to, co se mi jen zdá a co je spíš realita. Elektrický proud a televizní vysílání jsem si už překládal reálně, ale dalo mi to hodně práce. Ono, když jsem si pustil rádio nebo televizi, hráli zrovna přesně to, co mi v té chvíli přišlo jako velmi na místě a podporovalo to mé náhledy na všeobecné souvislosti. Ale už jsem to naštěstí ani v nejmenším nevysílal já nebo to nějak neovlivňoval.

Byl jsem si jednou zaplavat s Martinem, kterého jsem znal díky Boženě, v Podolí. Když jsem se tak nořil pod hladinu, zažil jsem přitom zase transpersonální vidinky. Odmyslel jsem si detaily, jakými byl bazén, chlór, čvachtající se spoluobčani, a jen tak se soustředil na kontakt s vodou. Přestal jsem se přitom divit, že si lidi vymysleli různé Vodníky, Poseidony a jiné vodní elementy. Stačilo se jen ponořit hodně hluboko a byli hnedle nadosah.

Božena mně doporučila jednu psychiatričku, která podle ní byla prostě úžasná. Dobrovolně jsem zašel do její ordinace na Smíchově. Paní to sice byla sympatická, ale předepsala mi takou směsici pilulek, až oči přecházely. Vyzvednul jsem si je sice v lékárně, ale nikdy se do nich nepustil. Už jsem tak trochu věděl z předchozích pobytů v blázincích, jaké mají nehezké vedlejší účinky, a tak jsem jim moc nedůvěřoval.

Vypadnul jsem potom na chatu s domněnkou, že v přírodě to bude klidnější bez různých tlaků městské civilizace, ale moc to nepomohlo. Byl jsem už v mimoreálu až po uši. Potloukal jsem se po okolí chaty, v noci nechával projíždět všemožné síly svým tělem. Při pociťování bolesti jsem propojil obě dvojice údů a poslal do bolavých oblastí zlatý proud z hlavy a vyhnal tím tak červené světlo, které symbolizovalo místo bolesti. Nejzajímavější úkaz jsem si ale způsoboval oblékáním si imaginárního zlatého brnění. V ruce, která se mi přitom samovolně začala svírat v pěst, se mi objevoval zlatý meč, tělo tuhlo v ocel, začal jsem vidět do všech stran, i když jsem nepohnul hlavou, a když jsem moc chtěl, tak jsem viděl i skrz stěny, jediné místo, kam jsem nedohlédl, byl černý bod na temeni hlavy. Naštěstí jsem ale dokázal tuhle extázi ukončit a ještě uměl zase uvést mysl do původního stavu.

Neměl jsem s sebou žádné knížky, ale ke štěstí mi stačily úplně knížka o pravidlech pravopisu a jakási knížka o gulagu, které se na chatě povalovaly. Jak jsem si tak listoval těmi mluvnickými pravidly, docházela mi spousta souvislostí, jak a proč jednotlivá slova a vazby mezi nimi vznikaly, samozřejmě hodně ujetě. Taky jsem si zahrál šachy se sousedem, seděli jsme u toho pod stromem u stolu, který stojí mezi mojí chatkou a studánkou. Pak jsem často hrál šachy sám se sebou, přišlo mi legrační, že si jako schizofrenik přeci musím vystačit s těmi svými vlastními různými týpky v sobě. Černé a bílé figurky pro mě byly něco jako symboly jin a jang. Líbil se mi názor, že jin a jang jde brát jako dvě strany jedné hory. Jang je slunečná strana, jin je strana ve stínu. Vždycky se ale jedná o ten samý kopec. Kde jedna tato síla roste, druhá ubývá a naopak. Proto vyhrát nebo prohrát ty šachy prostě nešlo, a tím pádem mě to ohromně bavilo. Vlastně už od mala nejsem soutěživý typ, vždycky mi přišlo, že hry jsou tu od toho, aby se hrálo. Přišlo mi zcestné nutit se do toho vyhrát a doběhnout nebo předstihnout druhého.

Chodil jsem často závodním tempem po kraji, tisknul se k lesní půdě, nasávaje přitom proudy ze země. Různě jsem trénoval, jak vystačit s minimem občerstvovacích zastávek. Měl jsem pocit, že mi stačí jen správně dýchat a nepotřebuju potom ani moc pít. Tím pitím myslím vodu, protože mi bylo tou dobou už jasné, co se mnou umí udělat pivo nebo jiní alkoholové. Vůbec mezi mými pochody po okolí chaty a poutěmi Prahou v devadesátém pátém, kdy mě honili jacísi vnitřní běsové, byl rozdíl, teď jsem je podnikal úmyslně. Oblíbil jsem si také svoje sandálky, které jsem si v duchu předělal na botky římského legionáře, a pruboval, kterak pradávní válečníci kdysi chodili z místa jedné potyčky na druhé. Semtam jsem vlítnul do vesnice, hraje si na přepad barbarů, abych potom vzápětí zas mohl onu vísku coby místní domobrana bránit. Taky jsem uvažoval nad tím, kolik věcí je pro člověka ne nezbytných, různě jsem si zkoušel balit zavazadla, ve kterých toho moc nebylo, protože proč se obklopovat kravinami, které v postatě jen odvádějí pozornost od toho Hlavního.

V noci, když se mi nechtělo spát, jsem chodil po lese a ani omylem neměl strach z nějakého toho divokého prasete nebo jiné potvůrky či podivných nočních šelestů a kvílení. Měl jsem takový pocit, že s lesem srůstám a zvířata by proto neměla sebemenší důvod mě považovat za vetřelce. Maximálně tak nějací malí chlupáči za drsnýho predátora. Hodně jsem si oblíbil černou mikinu, kterou mi Kateřina vyzdobila takovým vzorem připomínajícím noční oblohu. Když jsem ji měl na sobě, přišlo mi, že jsem i součástí temné nálady noci. Potom jsem ji v Bohnicích dal Velké Kateřině, protože jsem podlehnul jejímu škemrání. Velkou Kateřinu jsem potkal na PC a začal jsem jí tak říkat, abych ji odlišil od Kateřiny, co jsem už znal, a taky proto, že byla hodně statné postavy.

Taky jsem jednou zavolal Radce, že mi došly peníze, přijela tedy se svou sestrou autem a půjčila mi nějakou tu sumičku. Moje rozumy ze světa mimoreálu ji asi docela vyplašily. Zrovna mě napadalo něco o nebezpečnosti a škodlivosti silničního provozu, ono auta nemám rád ani ve stavu sebevětší střízlivosti a natožpak v excitovaných údobích. Třeba během své první pouti mimorealitou jsem někdy sedával na Palackého náměstí a díval se, jak po nábřeží jezdí auta. Přišlo mi, jakoby se navzájem honila a řidiči a ostatní pasažéři byli v těch plechovkách jakoby zakletí. Jako sardinky se v nich museli prohánět až do soudného dne. Náklaďáky mi připomínaly tanky a osobní auta malé tančíky, a tak celý ten mumraj působil jako nějaké zlověstné vojenské manévry. Myslel jsem si, že auta jsou neskutečnou zhoubou pro život na Zemi. Z výfuků šlo takové špíny, motory příšerně vrčely, že nebylo skoro slyšet nic jiného. Nechápal jsem, proč si lidé na sebe upletli takový bič. Už jen toho asfaltu a betonu, bez kterého se autíčka neobejdou.

Dost často jsem na chatě řešil věci, kterým jsem z pochopitelných důvodů nikdy nemohl přijít na kloub, jen jsem měl dojem, že se přibližuju k jejich skrytým významům. Jednou z nich bylo, co tak asi mám v sobě ze svých předků. Zabýval jsem se pro mě záhadnou okolností, proč můj děda umřel přesně den předtím, než jsem se narodil. Znám ho tedy jen z nemnoha fotek a vyprávění babičky a otce. Děda se narodil ve Sloupnici. Prošel si první světovou válkou, aby se z ní vrátil hodně pozdě s ostatními legionáři přes půlku světa. Nechal si potom nejspíš vyplatit svůj podíl na rodinném statku a přestěhoval se do Řečice, odkud byla babička, aby si tam zařídil autodopravu. Když se brali, on byl o hodně starší než ona, měl přes čtyřicet a jí bylo něco mezi dvaceti a třiceti. Byl protestant, babička, jak bylo v kraji zvykem, katolička. Starý Kameš, co měl v Řečici za první republiky taky autodopravu, mi jednou v hospodě povídal historku, kterou mu údajně děda vyprávěl. Děda podle ní měl koncem války být v zajetí v nějaké z islámských zemí, co pak se staly součástí Sovětského svazu. Jakýsi bej si dědy prý hodně vážil, protože rozuměl jako jediný různým strojům. Tak mu taky chtěl ukázat své lány, vesnice a další majetky. Když to všechno spolu shlédli, nenapadlo dědu nic chytřejšího, než se optat, jestli by mu taky neukázal svou manželku, když už všechno ostatní viděl. Bej po delším váhání řekl, že když je tedy něco jako host a přítel, tak mu vyhoví. Přivedl svou ženu a sundal jí roušku, co měla přes obličej. Děda mu ji pochválil, jak je hezká, no a milý bej vytáhl revolver a zastřelil ji se slovy, že viděnou ženu už nemůže potřebovat. Přišlo mi to docela silný kafe, ale nevím, co je na tom pravdy. Na každý pád musel mít děda docela pestrý život.

Další z mých předků, který mě zajímal, byl Berta, bratr dědy z Košetic. Zůstala po něm Bertova světnička, na kterou se pamatuju, jejím oknem jsme jako děti lezli do sadu. Berta prý celý život nic nedělal, protože byl trošku na hlavu. Jen mohl hlídat děti, na které byl asi hodný a rozuměl si s nimi.

Děda z Košetic měl celý život rád koně, i na vojně byl u dragounů, proto jsem si asi při svých pochodech krajem připadal, že mám nějakého toho koně uvnitř sebe, i když jsem jenom pěšáček. Taky se mi do mojí duše vešel i pes, chvilkami jsem se na svět díval i jeho očima a měl neskutečně zbystřené smysly. Psí vojáci a psohlavci mi v té chvíli přišli jako jedna vydařená parta nebojsů.

Datum svého narození jsem nikdy neměl potřebu moc zkoumat, protože různé astrologie, numerologie a podobné špásy mě moc neoslovovaly. Prostě na čísílka se mi věřit nechtělo, vždyť je to jenom lidský vynález. Jenom mi chvilku přišlo podezřelé, kolik tam mám šestek. A taky rok mého narození je v čínském horoskopu rokem Divokého či Ohnivého koně, a to mi docela zapadalo do mých stavů. Božena mi to vysvětlovala, že tohle znamení se opakuje jen jednou za šedesát let. Normálně se střídají roky různých zvířátek po dvanácti letech.

Že doba, kdy se člověk narodí, hraje svou roli, to jsem chápal, ale zas tak ukrutně určující v životě to podle mě nebylo, aby se hloubáním nad těmihle věcmi měl zbytečně marnit čas. Co mě spíš oslovovalo, byla Jungova teorie společného lidského nevědomí a archetypů.

Měl jsem takový pocit, že se dá souhlasit s tím, že v každém z nás je uloženo víc postav, snílků, darebáků, bojovníků, milovníků, tvůrců, bořitelů, hledačů a požitkářů. Proč se objevuje v mém vnitřím světě zrovna stále se vracející postava bojovníka, který věčně prohrává, neposlouchá rady, sám vráží hlavou do zdi, bylo mým hlavním hlavolamem. Ten archetyp bojovníka mi byl nad slunce jasnější. Dneska se mnohým týpkům vyráží v podobě managerování, šoférování, přebudovávání světa, který o to ale neprojevuje sebemenší zájem. Postava toho správného Bojovníka nejspíš ale spočívá v myšlence bránění jasného ideálu, lásky k paní svého srdce nebo tak něco. Ochrana jakéhosi rodinného štěstí proti nepřízním zlého světa se mi tehdy nejevila zrovna tím pravým ořechovým. Lze s klidem prohrávat, když věc, o kterou jde, má smysl a sílu. Horší je prohrávat, trpět, nechat se dusit okolím a nevědět, proč to všechno. Takže se mi zdálo nezbytné, najít si ten nejsprávnější, jediný možný ideál, pro který za to stojí bojovat, hlavně tedy sám se sebou, aby u toho okolí nemuselo vidět a cítit bolest.

K tomu ideálu: Jaksi nejpochopitelnější by bylo přistoupit na myšlenku Boha, jeho všeobjímajícího řádu, pravidel a tak. Leč všechny dozatímní pokusy ho ozřejmit a seznámit s ním publikum, o kterých jsem se doslechl, lépe řečeno dočetl, jsou moc podobné svým autorům, tedy lidem. Zprava doleva, z jihu na sever. Nejpřijatelnější pro mé chápání byla myšlenka jednoho světa, kde všechno se vším souvisí. Svět tedy rovná se Bůh nebo tak nějak. A člověkovi, i když se z něj stane ten nejmystičtější mystik a nejdobrotivější dobrotitel, prostě a jednoduše není dáno to dokonale pochopit a pojmout všechno do svého lidského vědomí. To je tedy výchozí bod. Takže když pojmout život jako jakousi formu boje, tedy v mém případě, lepší by samosebou byly různé cesty lásky, vcítění, tolerance nebo jiných kréd, nejde bojovat za to všechno. Bylo by to moc megalomanské a navozující v oblasti Jinde velké těžkosti. V oblasti Jinde se nebojuje, bojuje se jen v říši vlastního mikrokosmu, to proto, aby v tom venku se tyhle věci a vnitřní šarvátky nemusely vyrážet jako vyrážky. Svým způsobem to pro mě bylo přijatelné vysvětlení, jenže dost chatrně vyprojektované.

Do začátku není potřeba přesně vědět, kam se jde, kde se odehraje půtka, základ je se na ni připravovat, zjistit si, které metody určitě nikam nevedou. V mém případě se jevilo velmi ošidným radovat se z nějakých chvilkových a částečných vítězství. Myšleno ale hodně obrazně. Na každé cestě, i té mé mírně silové a agresivní, se musí počítat s tím, že se prostě všechno může zhroutit, různá dna zubí zuby, různé žebříky Kamsi vedou ne ke konečnému poznání, ale do blázinců. Taky jsem měl co dělat, aby se mi ten Bojovník ve mně nezvrhával ve vzteklého berserka.

Hezká věc je taky vědět, jak vypadá smrt, nebo spíš umírání, trochu jsem si touhle oblastí taky zacestoval. Zažil jsem jednu příhodu, kdy jsem bez sebemenších pochyb cítil, že musím umřít. Padal jsem z výšky, neuměje se bezpečně houpat na zábradlí nad přehradní nádrží. Během letu do hlubiny mi hlavou projel rej vzpomínek, který se co do obsahu nemohl vejít do onoho vpravdě okamžiku. Naštěstí jsem se ale nártem jedné nohy zachytil o spodní trubku onoho žbrlení, a holka, co tam byla se mnou a svým miminem v kočárku, mě za tu nohu chytila, takže jsem měl čas se z oné prekérní pozice dostat. Jinak bych si dole na betoně nenávratně rozbil kokos a nemohl pokračovat na své cestě Tam a zpátky. Vlastně jsem jednou málem umřel už v pěti letech, kdy jsem se topil v Bulharsku v moři. Zachránila mě na poslední chvíli jedna Němka. V devatenácti jsem zase já vytáhnul z vln Černého moře nedaleko od místa, kde jsem jako klučík polykal andělíčky, Němčoura z východního Berlína, který měl docela namále. Vůbec u moře mi bylo to léto hezky, ve vlnách mezi skalnatými ostrůvky šlo chvilkami do tuhého, a potom na pláži se nádherně nedělo vůbec nic, jenom jsem žertoval s nahatou Němkou a spolucestovateli.

Jak si dodávat energii k dalším neohroženým výletům do vnitřního chaosu a válčiště jsem měl poměrně promyšleno. Nejpříjemnější metodou bylo ležet, tak trochu vypustit události dne a naopak si pustit nějaký jasný bigbít s pravidelným rytmem, sladit s ním bušení srdce, samosebou to ale nepřepálit, čili chvilkami jsem si ordinoval i klidnější skladbičky na uvolnění vnitřní zaťatosti. Docházelo mi v té době, nakolik byla hudba nebo rytmus důležitou záležitostí při různých obřadech přírodních národů. Díky stálému rytmu se jde dostat bez větších potíží do úplného tranzu. Ono i různé armády měly své bubeníky ne jenom pro legraci. Taky v Bohnicích nejeden klient tluče do bubínku. Jak odbourat rauchenpauzy jsem neměl jasno, tak jsem se tím nezatěžoval a bral je jako součást uklidňovacího obřadu. Vůbec v excitovaných stavech jsem hulil víc než je zdrávo.

Hra na vojáčky ovšem má svá pravidla, neměla by se provádět mezi lidmi, to je lepší nasadit normálnější tvář, například svědomitý úředník spěchá do zaměstnání a tak. Když ale chuť nesundávat vnitřní zbroj zvítězí i ve dne, bylo lepší trénovat třeba přesuny. Šťouchání do lidí jsem tou dobou nechával pro opravdové magory, které oslovují maskáče, holé hlavy a jiné blbiny, které vedou tak akorát do pekel. Díky svým kontaktům s nevědomím jsem si uvědomoval, jak je snadné zblbnout nevědomé a nezralé osoby k takovým šíleným věcem. Ona historie je toho plná i v osvíceném dvacátém století. Ale zároveň jsem uvěřil v platnost pravidla o akci, po které se musí dostavit reakce. Takže když člověk něco někomu provede, vzápětí to slízne odjinud a možná v ještě horší podobě. Někdy bohužel i jeho děti.

Hodně jsem taky podléhal mýtickým kouzlům různých pradávných lidských sídlišť, kterých je kolem chatky hned několik. Zbořené a zaniklé hrady a vesnice byly mým oblíbeným poutním místem.

Při jedné pochůzce do vesnice Mrzky jsem šel pod svým vlastním kulatým mrakem, co si to šinul po nebi stejně pomalu jako já po silnici. To mně vnuklo náhled, že Bůh má zase se mnou své záměry. Na jasně modré obloze jsem také jednou zahlédl šedivou mříž. Dost těžko ji mohla vyrobit nějaká trysková letadla, takhle podivně se po obloze nemotají. A z oblaků se na mě dívala ustavičně zlobná tvář Velkého otce. Dokonce mi přišlo, že i počasí je podivuhodně synchronizované s mými vnitřními stavy, pršelo, když jsem potřeboval zchladit hlavu, slunko vysvitlo, když se mi udělalo dobře a podobně. Nebylo to špatné, ale začalo mě to brzy zase pěkně vyčerpávat.

Takže jsem výlet na chatu ukončil a vrátil se do Prahy, doma mě zase navštěvovali různí běsíci, a tak jsem se vydal do práce, ovšem tak nějak podivně přesně o půlnoci. V kanceláři byl Emil s Ilonou, snažil jsem se jim vylíčit svoje pekla, a pak jsem usnul na kanapi. Ráno se Xena ve spolupráci s Evou, Emilem a rodiči domluvili, že zase patřím do blázince. Bylo mi to jasné a vůbec jsem neměl nic proti, protože zastavit rozjeté vlaky v hlavě jsem sám zase klasicky nedovedl.

Pobyt v Bohnicích začal dost nevlídně, protože mě zase na jednatřicítce napumpovali nějakými jedíky, takže jsem pak asi tři dny sotva polykal, v nohách jsem měl takové křeče, že nešly normálně používat a kroutily se do ix. Přepadla mě neodbytná tucha, že nejspíš co nevidět vydechnu naposledy. Ono mi taky bylo třicet tři, a to většinou tihle pseudospasitýlkové, co se snaží napodobovat Mesiáše, mohou ukončit svou pouť vezdejší. Když jednou přišel otec za mnou na návštěvu, neuměl jsem to v sobě potlačit a dostal nezadržitelný záchvat pláče.

Veselejší chvilky nastaly poté na pavilónu 18, kde byla zase sestra Marta a velmi sympatická doktorka Fousková. Poměrně jsem se tam sblížil s Ctiborem, který se do Bohnic dostal jakousi shodou nešťastných náhod, žádnou poruchu jsem u něho nevysledoval, a s ním jsme mudrovali nad tím, jaká je ten blázinec prazvláštní kombinace dovolené s vězením, houpali se v postelích s drátěnkou a komentovali německá slovíčka a fráze, které se Ctibor snažil naučit. Taky jsme vzpomněli svatých mužů v Indii, které nám někteří obzvlášť vyvedení spolupacienti připomínali. Pro sebe jsme si vymysleli taky takové žertovné přezdívky, já se pojmenoval neuvěřitelně vtipně: Svámí Harašími, pro obzvlášť bystré znalce drsného patafyzického humoru se to vyslovovalo S vámi haraší mi. Byla to taková trošku vzteklá a přitom bezmocná reakce na bezmozečnost různých velkých sester s laskavou maskou místo obličeje a věčně spravedlivých odborníků s myšlením politruka, kteří si osobovali právo rozhodovat o druhých a brali to jako svoje svaté poslání. Na pár takovýchto, expresívně pojmenováno nadlidí, jsem narazil, a jejich neochvějnou sebedůvěru a nepochybování o sobě a své pravdě jsem jim ani moc nezáviděl. Kdybych byl hodně škodolibý, tak bych jim přál, aby v nebíčku narazili na podobné typy, co o nich budou rozhodovat stejně neomylně, jako to oni dělali s ostatními tady na zemi.

Jedna velká sestra z dvacet šestky byla obzvlášť chutná, měla v oblibě léčící se alkoholiky, ze kterých si za pomoci své nefalšované něhy udělala vlastní skupinku patolízalů a pomlouvačů se samozřejmě dobrými úmysly. Jedince, se kterými se jí špatně manipulovalo, až tak moc v lásce neměla. Jednou jsem to od ní schytal, když byl víkend a velká sestra měla pravomoci téměř jako doktor, a tak mě šoupla do uzavřeného pavilónu, protože jsem remcal. Při dalším setkání s ní jsem už radši držel jazyk za zuby, ale stejně jsem se jí moc nezavděčoval. Třeba jednou se mě starostlivě optala, jestli mi není špatně, já jí odvětil, že je mi fajn, a ona na to opáčila, pročpak je mi tak špatně. Dál se s ní vybavovat a nechat se vyprovokovat se mi naštěstí nepovedlo. Nevím, jestli ostatní z ní měli podobně příjemný pocit jako já, ale s lidmi, se kterými jsem se tam družil, jsme se v názoru na ni shodli.

Další povedenou osobou na osmnáctce byl Gymnasta, starší chlapík v zeleném sáčku, se kterým jsem taky pořád řešil, jak je sportování zdravé, a přitom kouřil jednu za druhou. Někdy jsem prohulil celou noc nebo její větší část, protože se mi nechtělo spát. Nikdy jsem na kuřárně nebo na hajzlíku nebyl sám, jelikož se to na pavilónu nočními ptáky jen hemžilo.

Z osmnáctky jsem hodně nerad odcházel na PC, protože i když tam jsou jaksi vědečtější, podle mě moc do lidí nevidí. I když třeba doktor Kopeček projevoval snahu při dlouhých pohovorech, jenže ani za nic nechtěl připustit, že na mých průpovídkách o Božích zámyslech něco je. Mocí mermo se snažil zase mě vrátit ke zdravému realistickému ateismu. Ovšem moc se mu to nepovedlo. Takže asi po měsíci, kdy už mi zvětšující se dávky neuroleptik lezly krkem, jsem se zatvrzele opil a díky tomu skončil na pavilónu 27.

Na dvacet sedmičce jsme s Robertem a ostatními věčně okupovali kuřárnu, protože se pokoje přes den zavíraly. Byly tam hodně rázovité postavy. Třeba Pirát věčně hledal v umyvadle zlato a drahé kamení. Radek zase po shlédnutí filmu Matrix uvěřil tomu, že nic není reálné a všechno řídí kdosi v pozadí. Jediný Robert byl úplně v pohodě, i když lehce šikanoval a terorizoval těžce poblázněné a otravné spolupacienty. Moc jsem se mu ale nedivil, protože někdy to s nimi bylo k nevydržení.

Svým způsobem jsem jednou přistoupil na Robertovu hru, když jsme si z nudy zvolili dva cvičence, pro které jsme se stali trenéry, a ti borci se pak měli utkat. Robert si vybral vysportovaného Slováka, který ustavičně prováděl kliky a jiné posilovací cviky. Já měl šťastnější ruku, stal jsem se Radkovým rádcem a učitelem. Radek pak Slováka zničil svými karate či co připomínajícími virtuálními pohyby. Chudák Slovák nemohl vůbec začít zápas, jak ho Radek málem uchechtal k smrti.

Pak jsem přešel na pavilón 26, kde mi bylo poměrně dobře při debatách s kolegou Křečkem a pohovorech u doktorky Fouskové, která se tam přesunula z osmnáctky. S Křečkem a ještě pár dalšími jsme si udělali takový kroužek žvanilů a vypravěčů humorných historek a velmi často dřepěli v kavárně, naší oblíbenou zábavou bylo oslovovat slečny a jiné dívky. V Bohnicích to jde dobře, protože se tam všechny chtějí vypovídat ze svých malérů a mají na to spoustu času, takže stačí chvilku vypadat jako zaujatý posluchač a je to. Jednou se mi to trochu vymstilo, když jsem se jal okouzlovat jednu Rusku, reagovala nečekaně vstřícně, pročež ze mě měla Velká Kateřina a zbytek naší skupinky docela srandu.

Ovšem jednoho dne mi dalo podvědomí, Bůh anebo kdo či co, na kuřárně pěknou dardu. Při bouřce jsem se málem zalykal děsivými emocemi při předtuchách dalších explozí, jasně jsem přitom cítil Boží sílu. Taky jsem rád sledoval z oken kuřárny a ze zahrady věž bohnického kostela a spojoval si zase jen tak ze sportu všechna iracionálna vzájemně mezi sebou.

Semtam jsem si zavzpomínal na PC, kde jsme si s kabalistou Jakubem vykládali tarotové karty. Když za mnou jednou přišli Luděk s Lenkou, tak jsem do nich hustil svoje chaotické "znalosti" tajemství karet a asi dost čučeli. Vykládal jsem ty karty dost po svém, tomu, kdo si nějakou vytáhnul, jsem mohl podle libosti říct, co si o něm myslím, a tvářit se, že já nic, to karty.

Další mojí tamější libůstkou bylo pohrávat si s černým koženým páskem, který mi přivezl otec z Beskyd, čímž mi udělal ohromnou radost. Různě jsem s ním kroutil, rozepínal ho a spínal, vyjadřuje tím, kterak krotím hadí sílu. Dost amatérsky tedy.

Taky jsem občas zašel na PC za Janou, mladistvou a těhotnou matku, jejíž jednoroční syn byl v kojeňáku, kam ho dala sociálka, protože Janě poměrně slušně hrabalo. Pořád podezřívala svoji matku, jak jí chce ukrutně uškodit. Pak jsem onu dámu jednou potkal, když jsme se byli společně podívat v kojeňáku na Janina syna, sice byla poměrně nestravitelná, ale ne zas tolik, jak to líčila Jana. Nosil jsem Janě různé čokoládičky, platil za ni kávičky v kavárně, hrál s ní člověče nezlob se a šachy a vůbec kolem ní poletoval. Nějak seriózně se v jejím případě angažovat se mi ale moc nechtělo, protože byla takovou zvláštní směsicí dětinskosti s ženskou vychytralostí.

Ještě na PC za mnou jednou přišla Kateřina a trochu mi přistřihla vlasy, jelikož jsem je měl už moc dlouhé, že nešly ani učesat. Velká Kateřina si mě tudíž přejmenovala na Pralesáka. Bohužel rodiče měli tu potřebu mi pořád něco povídat o tom, že normálnost by se měla projevit i normální délkou vlasů, a já, abych měl klid a udělal jim aspoň nějakou malou radost, jsem jednou šel s otcem do kadeřnictví a nechal se sestříhat na krátko. Od té doby jsem vlastně ještě u holiče nebyl. Prostě z krátkých vlasů nemám dobrý pocit. Mám je asi nějak spojené s vojenskou katedrou na vysoké, kdy jsme celý druhák a třeťák museli každou středu pochodovat jak roboti po hřišti na Viktorce, a kterou jsme uzavřeli měsíčním vojenským soustředěním v Lounech, a samozřejmě i s dvěma roky na vojně. Sice jsem měl období, kdy jsem byl nakrátko, ale s dlouhými vlasy mi je prostě líp. Ne že bych se nechtěl zařadit mezi ostatní spoluobčany, ale beru vlasy jako něco ve smyslu svobodného pohledu na svět nebo tak nějak. Za nějakého hipíka, který zabloudil v čase, se nepovažuju. Když bych tedy měl mít nějaký vlasatý vzor, tak to se mi víc líbí Indiáni a jiní přírodě blízcí mužové.

V Bohnicích jsem měl dost návštěv, rodiče, sestra nebo Emil za mnou chodili poměrně často, objevili se i Martin, Kamila, Míla a Xena. Největší radost jsem ale měl z promlouvání s Radkou, se kterou jsme někdy seděli v kavárně nebo se jen tak procházeli areálem léčebny. Taky Lenka někdy přišla i bez Luďka, a s ní se mi povídalo velmi dobře, nejen proto, že studovala psychologii, a tak byla v obraze.

Z posledního pobytu v Bohnicích jsem vyšel díky doktorce Fouskové poměrně fit a bez vyprahlostí, vyhořelostí a dalších příznaků, které nastávaly po předchozích pokusech doktorů vyléčit mé psychózy. A od té doby jsem si nějak vážněji s mimorealitou nepotykal.