Tříčtvrteční Árijec

Odkud se vzal ten můj vztek? Nebo to je jen zkurvená závist? Jako by mi ten jed nalil do žil pamflet o mudrcích Siónu nebo ten pašák prokletej Céline. Ta ohmataná knížka plná děvek, smradlavejch židů, oplzlýho, nízkýho, hnusnýho. Ráchal jsem se v tom. Pak mi přišel do cesty ten vyzáblej nosáč. Ženský po něm šílely. Ta moje kráva k němu přiběhla taky. Bylo jí, huse, jedno, že se stane jen jednou z bezpočtu jeho snadnejch trofejí. Lezla za nim, válela se mu u nohou. Smál se mi kretén, že jsme švagrové. Hajzl. Jeho levantský oči, všechno vždycky s přehledem zhodnotily. Nikdy se nezaseknul, jen se zamyslel, a když se mu nechtělo, prostě neodpověděl, jen chytře čuměl. Sral mě úžasně. Ani to, že jsem potom najust s některejma židovkama chrápal, mi ten komplex z těla nevytáhlo. Spíš mi dávaly, ty moje mindráky, sežrat po svým rádoby komplikovaným způsobu, hysterky hnusný. Vypočítaný maj všecko tak dokonale, že na ně platila jen moje prchlivost, ty nečekaný záchvaty, pekelný ohňostroje nadávek. Jen je ponižovat, to jim sedělo. To je zkrotilo. Rebeky.

No, ve finále jsem se domák, že babička je taky od nich, zatraceně, ten vztek je i na něco v mý krvi, ale hlavně na ně, že k nim nepatřím, k vyvolenejm. K fašounům jsem se přesto nedal. Náckové jsou ještě větší kriplové, větší a líp nažraný balíčky strachu a pochybností přeřvávanejch, ještě víc nadopovaný tím svým hnusem než ten rachitickej nosáč depresema svý rasy.

Komický, že mě pod to auto nesrazilo žádný jejich spiknutí, ale moje pekelný leknutí se černejch očí jednoho cikána, co se mi zjevil na tý křižovatce. Jako by spad z nebe, nebo spíš vylez z pekla. Jo, pane doktore, myslím, že mě hned tak nevyléčíte. Že kdykoliv uvidím černý oči, tak se buď poseru, nebo zaútočím jak úchyl úchylnej. Asi si mě tady budete muset nechat. A řádně mi tu kebuli progumovat.

Hele, hlavně mi neříkejte, že ty jejich černý oči jsou můj Stín, vím to sám a je mi to hovno platný.

21.8.2003