Bačkory do vězení

"Máte velkou obálku?"
Aha, tak teď za okýnkem asi bude mírně horko, jsem si řekl, když jsem se zadíval do očí smavé krásky, co se tu vyklubala a ksichtila se způsobem, který nevylučoval ani vraždu.

"Paní Miládko, máme ňáký obálky, velký?" otázal jsem se a nenápadně se zvedal ze židle, že jako přepustím pozici zrovna Miládce, zkušené to pracovnici, která mě už třetí nebo kolikátej den školí, jak to tady na poště chodí. Jak s klientem pohovořit, vyhovět mu a podobně.

Paní Miládka zašla do kanceláře. Mezitím jsem si hrál s propiskou a radši se moc nedíval na krásku, jaký zas ukazuje světu drsný naštvaný grimasy.

Po hodné době Miládka s velmi pěknou a obrovskou obálkou přikvačila. Krasavice ji bez sebemenších známek povděku přijala i za ni kupodivu zaplatila. Z tašky pak vyndala jakési křusky a začala je pěchovat do té obálky. Zalepit ji však zcela bez vady nezvládla, pročež jsem bez meškání vyběhnul kamsi do prostoru pošty pro nějakou lepící pásku. Taky vtipně smolila adresu až na vyboulenou zásilku, takže se jí písmena moc nepodařila.

"Chtěla bych to poslat jako dopis," natlačila nám poté bachratou obálku do úředního prostoru za sklem.
"To nemůže jít jako dopis, musíme to poslat jako balíček," odvětila přívětivě vždy ochotná pani Miládka.

Jsem se též kolem obálky, na které byla uvedena adresa vazební věznice, různě ochomýtal, ovšem tak jaksi bez zjevného angažování se, vše jsem kolegiálně nechal na Miládce.

Krasavice začala děsně nadávat, jakože jsme nechutný, že normálně takovýhle dopisy posílá. Balík to být rozhodně nemůže, jelikož by ho jejímu druhovi nepředali, ve vězení jsou svinský předpisy a podobně.

Tak čtvrt hodiny jsme se vybavovali o tom, zda dopis, či balík, rozkacená zákaznice byla neoblomná, že to musíme poslat jako dopis, kurva, do prdele a podobně. My tu obuv v papíru přeměřovali pravítkem, mačkali různě na neblahou zásilku, aby měla míň jak pět centimetrů tloušky. Bez výsledku. Fronta mezitím hezky narůstala a pár klientů České pošty se začalo taky zajímat, o co jako gou, samo sebou i na naší straně se začali srocovat zvědaví pošťáci. Případ to byl i pro ně zajímavý.

No, budu stručný. Řeknu, jak to dopadlo. Tyhle pantofle jsme prostě do vězení neposlali. Vězeň bude chodit bos. Ech!

29.4.2004