Bílý Žid

„Pepo, a proč ty tady vlastně jsi?“ zeptal se Martin.
„Musel jsem se někde schovat,“ odpověděl bez zaváhání vysoký a statný Josef.
„A před čím?“ pokračoval ve výslechu Martin.
„Jdou po mě mafiáni, poslali je na mě a moji rodinu vlivní lidé, divil by ses, kdo všechno za tím je.“ V Josefových očích se rozsvítily plaménky.
„A můžeš říct proč? Jestli to tedy není nějak tajný,“ nedal si pokoj Martin.
„Vadí jim naše moc. Jsme potomci knížete Riesenberga. Bílí Židé. Říká ti to něco?“
Martin se tvářil, jako by samozřejmě věděl, o co jde.
„Tak tedy, Martine, ovládáme skoro půlku této země, je nás už jen málo, hodně nás emigrovalo. Šli po nás za všech režimů, ale vždycky dokážeme každého uplatit.“

„Jo a Pepo, kvůli té tvé schizofrenii tady tedy nejsi?“ zasmál se Jakub a dál si pečlivě obkresloval kabalistické symboly z knihy vázané v kůži do svého sešitku.
„Má schizofrenie je naše rodová nemoc, ani bych neřekl, že jde o nemoc, spíš jen dar velké předvídavosti, nedostatek síly ubránit se genialitě. Proud mých myšlenek jde jen těžko zastavit, pořád mám bohatou fantazii, prohání mě, a tak někdy prostě skončím na psychiatrii,“ kontroval Pepa.
„No to na tom nejsi o moc líp než já, taky mě věčně navštěvujou různý obrazy, fantastický myšlenky a všemožný asociace, a pak se mi přepalujou drátky, ale že bych to měl po předcích, o tom nic nevím,“ řekl Martin a jen pohledem se optal Jakuba, jestli si může vzít jeho pelmelku.
Josef si toho všimnul a nabídnul mu marlborku. Martin mu poděkoval a zapálil si.

„A jak jsi nám vyprávěl o té poušti, jak se tam připravují ti vyvolení na přežití jakýchkoliv muk, tak to máš odkud?“ otočil se Martin zase na Pepu.
„Jsem členem takovýho bratrstva, musíme vydržet úplně všechno, takoví bojovníci, v té poušti jsem taky byl. Úplně se ti tam vařila krev, jaký tam bylo vedro. Když tohle přežiješ, tak tě už nic nepřekvapí,“ a na důkaz svých slov vzal Josef Martinovi hořící cigaretu a pálil si s ní, jako by se nic nedělo, hřbet ruky.

Jakub s Martinem to nekomentovali a začali si povídat o Kateřině, které včera Jakub prokousnul ruku, protože mu řekla, že je teplej kabalista. Ten kabalista mu tak nevadil. Ale na slovo teplej byl poměrně citlivý. Martin ji nijak nehájil, i když mu předtím odpomohla od stresu. Ve sprše, kde mu ho v pokleku kouřila pod proudem teplé vody.

Josef ještě dlouho mluvil o tom, co to je být Bílým Židem, ale nijak zvlášť nebodoval. Martin a Jakub už spolu trávili v léčebně nějaký ten pátek, a tak byli zvyklí na ledacos.

verze pro Meťjůa a Lukyho:

„Hele, Pepo, a proč ty tady vlastně seš?“ zeptal se Martin.
„Musel sem se někam zašít,“ odpověděl bez zaváhání vysoký a statný Josef.
„A před čim, proboha?“ pokračoval ve výslechu Martin.
„Dou po mě mafiáni, poslali je na moji rodinu vlivný lidi, divil by ses, kdo všecko za tim je.“ V Josefových očích se rozsvítily plaménky.
„A můžeš nám říct kůli čemu? Jestli to tedy neni nějaký tajný,“ nedal si pokoj Martin.
„Vadí jim naše obrovská moc. To víš, sme potomci knížete Riesenberga. Bílí Židi. Řiká ti to něco?“
Martin se tvářil, jako by samozřejmě věděl, o co jde.
„Tak tedy, Martine, patří nám skoro půlka týhle země, ale je nás už jen málo, hodně našich emigrovalo. Šli po nás za všech režimů, ale sem tam se nechytaj, dokážeme každýho uplatit.“
„Jo a Pepo, kůli tý tvý schíze tady tedy nejsi, že jo?“ zasmál se Jakub a dál si pečlivě obkresloval kabalistické symboly z knihy vázané v kůži do svého sešitku.
„Má schizofrenie je taková rodová nemoc, ani bych neřek, že de o nemoc, spíš jen takovej dar velký předvídavosti, takovej nedostatek síly ubránit se genialitě. Proud mejch myšlenek de jen těžko zastavit, mám věčně bujný fantazije, proháněj mě, mrchy, a tak někdy prostě skončím v pakárně,“ kontroval Pepa.
„No to na tom nejsi o moc líp než já, taky mě věčně navštěvujou různý obrazy, fantastický myšlenky a všemožný asociace, a pak se mi přepalujou drátky, ale že bych to měl po předcích, o tom nic nevim,“ řekl Martin a jen pohledem se optal Jakuba, jestli si může vzít jeho pelmelku.
Josef si toho všimnul a nabídnul mu marlborku. Martin mu poděkoval a zapálil si.
„A jaks nám vyprávěl o tý poušti, jak se tam připravujou ty vyvolený na přežití všemožnejch muk, tak to máš odkaď?“ otočil se Martin zase na Pepu.
„Sem členem takovýho bratrstva, musíme vydržet úplně všechno, sme takový bojovníci, v tý poušti sem taky byl. Úplně se ti tam vařila krev, jaký tam bylo vedro. Když tohle přežiješ, tak tě už nic nepřekvapí,“ a na důkaz svých slov vzal Josef Martinovi hořící cigaretu a pálil si s ní, jako by se nic nedělo, hřbet ruky.
Jakub s Martinem to nekomentovali a začali si povídat o Kateřině, které včera Jakub prokousnul ruku, protože mu řekla, že je teplej kabalista. Ten kabalista mu tak nevadil. Ale na slovo teplej byl poměrně citlivý. Martin ji nijak nehájil, i když mu předtím odpomohla od stresu. Ve sprše, kde mu ho v pokleku kouřila pod proudem teplé vody.
Josef ještě dlouho mluvil o tom, co to je být Bílým Židem, ale nijak zvlášť nebodoval. Martin a Jakub už spolu trávili v léčebně nějaký ten pátek, a tak byli zvyklí na ledacos.


27.8.2003