Velká řeka


Klečel. Hlavu měl skloněnou. Na vlasy mu padalo listí z vysokých stromů. Poslouchal. Už se neptal. Řekl mu, ano dnes. Jeho malý průvodce.

Setmělo se. V dálce se zablesklo. Hrom se ozval až o hodně později. Začalo pršet. Čekal dál. Nic necítil, neviděl. Nic neslyšel. Jen tmu.

Pomalu se mu vracel zrak. Uviděl řady němých rytířů na černých koních. Jejich brnění vydávalo blankytné světlo. Nedívali se na něho. Koně se mu nevyhýbali. Procházeli jím. A mizeli v řece.

Postavil se. Déšť se změnil v ohnivé jiskry. Rosvítily v něm oheň.

Rozpažil ruce.

Přiletěl Havraní muž. Jeho černá křídla se změnila v nůž. Zobákem a nožem si otevřel srdce. Krev se spojila s ohněm. Plameny se otáčely stále rychleji. Jimi obklopen vstoupil do řeky.

Voda ho nenadnášela. Šel po dně. Nohy mu na velkých kamenech nesklouzávaly. Oheň se zklidnil, stočil se do zeleného hada. Tíha zmizela. Několikrát se prohnul, odrazil se ode dna a nechal se unášet proudem řeky.

Pak sám plaval. Pomalu a opatrně.

Nad řekou se rozednívalo. Pod vodu pronikaly zelené paprsky.

Vynořil se nad hladinu. Druhý břeh už nebyl daleko. Uviděl vysokou holou horu a nad ní na nebi Zlatý kříž.

Když opatrně vystupoval z vody, přiletěl Havraní muž. Na jeho nahé mokré tělo spustil rudý plášť.

Z hory sjížděl stařec na malém chlupatém koníkovi. Zastavil se těsně u něj. Měl jeho oči.

Nic necítil, i když věděl, že stačilo málo a nemusel cestu přežít. Malý průvodce mu zašeptal do ucha: Neměj strach. Vždyť se vůbec nic nestalo.

listopad 2004