Rudý močál


Klečel s hlavou skloněnou. Vítr sílil. Od hory se blížila bouřka. Nebe potemnělo. Zavřel oči. Nevěděl, kam jít. Malý průvodce mlčel. Jediné, co zbývalo, bylo čekat. Zdejší zemi neznal. I stařec na malém hnědém koníkovi odjel směrem k hoře. Nechal ho tu samotného v horečce.

Hledal víru. Ztrácela se. Pak se rozhodl, že půjde dál. Zpátky přes řeku nemohl. Nepřeplaval by ji. Počasí bylo čím dál zlověstnější. Teprve když ho polil studený pot, uvědomil si, že je oblečený do purpurového pláště, co mu dal Krkavčí muž. Jakmile si na něj vzpomněl, uslyšel zvonění železného zobáku Krkavčího muže. Šel za ním.

Hora i řeka se ztratily v mlze.

Jediné, čím se řídil v houstnoucím soumraku, plném skřeků divokých stvoření, bylo zvonění Krkavčího muže. Jeho křídla zakryla oblohu. Hlavu si přikryl pláštěm. Ten se sám začal ovíjet kolem jeho žeber. Zakusoval se mu do nich. Do těla mu proniklo temně rudé světlo. Země se pod ním začala houpat. Ucítil vůni tlejících rostlin, které nikdy nerostly na denním světle. Horečka ustupovala. Červená se projasňovala, až začala pravidelně obíhat celým jeho tělem. Jen hlava. Ta začala jakoby žít svým vlastním životem, nezávisle na zbytku jeho bytosti.

Postupně začal vidět svět červených mokřad. Z větší a větší výšky.

Vítr ustával.

Rozsvěcela se mu před očima stříbrná světla.

Opojen klidem nočního nebe, kam už nedoléhaly zvuky močálu, uslyšel hlas malého průvodce: Dost. Vrať se dolů a počkej na starce. Přijede. Nikam nechoď, jen na něj čekej. Vyvede tě z močálu.

Plášť od Krkavčího muže se začal proměňovat v bílé vlněné šaty. Hřály ho. Zabalil se do nich a lehl si na měkkou vlhkou zem. Věděl, že co nevidět přijde nový den. A on půjde za starcem směrem k hoře. Byl si tím jistý. Šramoty noci ho neznepokojovaly. Usnul. Ve snu mu malý průvodce vyprávěl příběhy z této země. Starší než té za řekou. Před řekou.

listopad 2004