Černá pláň


Klečel, vlasy se mu lepily potem, z vlněných šatů sálalo horko. Věděl, že jestli se chce dostat z červených mokřad, musí se naučit čekat. V této zemi před řekou to jinak nešlo. Každý zbrklý pohyb tady znamená smrt.

Celé tělo ho začalo pálit. Z očí mu dovnitř hlavy šlehaly plameny. Nohy a ruce se začaly třást. Zkoušel to vydržet. Nešlo to. Vztekle se rozeřval. Hlasy divokých zvířat.

Z úst mu vycházel mezi jednotlivými skřeky černý kouř. Celý se do něj propadl. Šaty ze začaly v oblacích štiplavého dýmu měnit v černou medvědí kůži.

Moc času nezbývalo a mohl se propadnout do spodní země. Močál se pod ním vlnil a lákal ho pod sebe. Tam by s ním malý průvodce a stařec nešli. To věděl. Myšlenky plné strachu se točily jak černý had v dosebezakousnutém kruhu. Přestal klít a podíval se nad sebe. Nebe plné dýmu bylo sytě purpurové. Před jeho očima ale začalo světlo řídnout a střed oblohy černal. Uslyšel vzdálené zvonění. Modlil se, aby se Krkavčí muž objevil. Nic.

Z posledních sil se postavil na nohy. Přiletěl Krkavčí muž a poslal mu tři černé hady.

Na těžkou medvědí kůži si omotal jednoho hada. Kolem pasu. Menší dva kolem kotníků.

Vydal se dál. Sám. Půda mu tuhla pod nohama. Červené zavřené květy a rudá tráva se při každém jeho vydechnutí dýmu měnily v pustou pláň. Od obzoru k obzoru černě holou.

Z levé strany uslyšel dusot kopyt. Naposledy křečovitě vykřikl a rozeběhl se směrem k starcovi. V hejnu zlatých hvězdiček, odletujícíh od kopyt koníka, ho brzy i v naprosté tmě uviděl. Koník byl rychlý, a tak mu dalo velkou práci, aby s ním udržel krok. Hadi ho museli chvílemi nadnášet. Běžel celou noc i den. Stařec nic neříkal, jen když viděl, že mu už nestačí, trochu zpomalil svého malého koně, ale nikdy se nezastavil.

Pláň se zdála nekonečná. Přepadla ho předtucha, že vše kolem i v něm propadá věčnosti. Krajina se ale najednou změnila. Stařík sestoupil z koně. Pomalým krokem spolu stoupali do kopce.

Konečně se zastavili. Stařec mu ukázal pokývnutím hlavy, aby si sednul. V tu chvíli únavou usnul. Ještě než dosedl na zem. Černí hadi zamávali křídly a vrátili se zpět ke Krkavčímu muži. Ten rozevřel zobák. A spolkl je.

Otevřel oči. Byl uprostřed jeskyně. Zlatavé mihotavé světlo tančilo v rytmu bubnování. V jednom rohu jeskyně seděl stařec mezi medvědími lebkami. V druhém rohu si malý průvodce hrál s medvíďaty. Měli stejné oči. Cenili na sebe bílé zuby a smáli se.

listopad 2004