Mrtvý les


Ležel. Nevěděl, kde je. Netušil, proč se nemůže hýbat. Dobu mu trvalo, než vůbec mohl otevřít oči. Ale radši je zase zavřel, když si uvědomil, kde se to ocitnul.

I přes zavřená víčka viděl tu změť. Kosti byly živé, všechno ostatní mrtvé. Stromy kolem uschlé, plíseň a houby mokvavě požíraly jedna druhou.

Do těla mu pronikala semínka jedovatých rostlin. Při každém nádechu. V plicích mu pak začala růst a mrtvé popínavé rostliny se propalovaly kůží ven. Byl tak spojen s okolím bez života.

Tmavě stříbrný povlak na nebi byl nepropustný.

Pokusil se zvednout, byl ale přirostlý k studené zemi. Zkoušel se nadechnout. Nešlo mu to. Neovládal své tělo.

Uteklo několik dlouhých dní, kdy ani nežil, ani neumřel.

Z očí se mu staly střílny, kterými dovnitř pronikala jedna rána za druhou. A zase ven. Jak byl spojený s Mrtvým lesem.

Věděl, že mu už nic nezbývá. Jen víra.

Konečně se začalo nebe nad lesem vyjasňovat. Bleděfialové světlo pronikalo až k suchému jehličí, do kterého se potápěl. Větve nad ním se rozevíraly. Lesem se ozývalo medvědí bručení. Srdce mu zase začalo bít.

Z očí se mu staly střílny. A zůstalo to tak.

Stařec a malý průvodce si oddechli. Zem před řekou, zem za řekou si nevyžádala další oběť na oltář smrti. Mrtvý les ožíval.

listopad 2004