Ležel. Nevěděl, kde je. Netušil, proč se nemůže hýbat. Dobu mu trvalo, než vůbec mohl otevřít oči. Ale radši je zase zavřel, když si uvědomil, kde se to ocitnul.

I přes zavřená víčka viděl tu změť. Kosti byly živé, všechno ostatní mrtvé. Stromy kolem uschlé, plíseň a houby mokvavě požíraly jedna druhou.

Do těla mu pronikala semínka jedovatých rostlin. Při každém nádechu. V plicích mu pak začala růst a mrtvé popínavé rostliny se propalovaly kůží ven. Byl tak spojen s okolím bez života.

Tmavě stříbrný povlak na nebi byl nepropustný.

Pokusil se zvednout, byl ale přirostlý k studené zemi. Zkoušel se nadechnout. Nešlo mu to. Neovládal své tělo.

Uteklo několik dlouhých dní, kdy ani nežil, ani neumřel.

Z očí se mu staly střílny, kterými dovnitř pronikala jedna rána za druhou. A zase ven. Jak byl spojený s Mrtvým lesem.

Věděl, že mu už nic nezbývá. Jen víra.

Konečně se začalo nebe nad lesem vyjasňovat. Bleděfialové světlo pronikalo až k suchému jehličí, do kterého se potápěl. Větve nad ním se rozevíraly. Lesem se ozývalo medvědí bručení. Srdce mu zase začalo bít.

Z očí se mu staly střílny. A zůstalo to tak.

Stařec a malý průvodce si oddechli. Zem před řekou, zem za řekou si nevyžádala další oběť na oltář smrti. Mrtvý les ožíval.

listopad 2004