Chlapík, co se chtěl stát pošťákem

Čtrnáct postav se nás sešlo, že bychom se jako rádi stali pošťáky. Na poštovní centrále v Jindřišský. Paní Princová nás vyvezla výtahem do čtvrtého poschodí. Tam toho mnoho napovídala, jak je to u pošty skvělý, ty sociální jistoty a tak. Dva zájemce rovnou vyhodila, že nemají maturitu. Ale zarazila mě tím, že si tam nechala chlapíka, co jí říkal, že žádnou maturitu nemá, ale že je dvacátýho druhýho a ne dvacátýho třetího, že přišel jako z pracáku, že ho sem poslali dneska, i když včera bylo dneska. Pak usnul. Chrápal. Jedna žena byla pobouřena a vynadala mu, on se bránil, že toho v noci moc nenaspal, měl prý noční, dle mého kalil, na nějakýho výdělečně činnýho týpka nevypadal, už jen proto, že nevěděl, jestli je nezaměstnaný rok, dva či tři, jak se svěřil svým mumlavým hlasem paní Princový.

Pak paní Princová rozdala papíry, že si dáme psychotestík. Chlapík začal vehementně protestovat, že nic nevidí, že nemá brejle. Tak papír nedostal a radši zase usnul.

Mám pocit, že bez toho vousatýho pobudy by to nebylo to ono, takhle se mi stala pošta sympatickou, že se baví i s príma lidma, co maj všecko na praku. Paní Princová to říkala, že tedy jako pošťáci musej mít hroší kůži, jelikož zákazník je někdy pěkný pako. Myslim, že sama to prokázala, že na toho týpka byla taková příjemná, ani žoviální, ani odměřená, pěkně to s ním sfoukla. Ostatní z toho ale asi takovou prču jako já neměli, ponivadž on trochu smrděl. Ten chlap, co se chtěl stát pošťákem.

23.3.2004