Don Quijote de la Ancha

Nemám rád divadlo, ale když támhleti se rozvedli kvůli tomu, že nikam nechodili, ona furt doma, on si poletoval sám, šmejd, a říká to ke všemu matka, tak tedy budu mlčet a s takovou jaksi chutí se tam vydáme, ono jde snad když tak předčasně zmizet. Kdyby to mělo stát za starou belu. Matka vtipně ještě zamává stovkou, jakože nám to sponzne, dělá ze mě sice blbce, kterej v životě nebude mít peníze, ale poslat ji do háje taky nejde, když si hrajeme na ty harmonický vztahy, takže, no, jdeme.

Na prvnim i druhým nádvoří už je docela dost lidí, vtipně si sedáme někam dozadějc, co nejdál od vyvýšenýho pódia se štaflema a vrtulí, kolem vlajky EU, obrázky Komenskýho, děsnej džouk už i bez herců. Mám totiž tuchu, že tyhle performeři budou používat publikum coby spoluhráče, když v tom má prsty Polívka. Ten hlavní performer, Quijot, dělá nějaký závěrečný úpravy na dlouhejch chůdovitejch botkách, sedí v podloubí. Vypadá jak dobrá vopilecká zhýralá figura na ženský vysazená. Malej kluk od prodavačů teplejch limonád mě vodvede na záchody, už jednomu přede mnou ukázal, kde jsou. Ochotný děcko, takový z čítanky. Legračně pomalovaný jsou ty hajzliky. Fialová chobotnice na prkýnku a podobný nesmysly kol dokola. Děsně free tu jsou. Tady na zámku v Řečici.

Pár minut po šestý přicválá holka s děsivě legračním velebřichem a olbříma botama. Trochu rozpačitě to rozjíždí. Publikum je ale vstřícné. Většího chechotu z lidí vydobude Quijot. Zkušený matador. Žádná tréma, jede jak stroj. Hlas má hlubokej, roli naučenou dobře. No, zjistil jsem, že to hrajou od osmaosmdesátýho, tak by bylo divný, kdyby ještě tápal, co plácat. Hned támhle toho přinutí dělat mu stojan. A vyfakuje ho za to, že má rudou hlavu. Doporučuje mu řádně si ji mazat. Z dalších dvou si vyrobí službu. Je totiž jakože pomatený profesor španělštiny, který v rámci Komenskýho didaktiky hraje tohohle rytíře smutný postavy. Ostatní jsou nadšený, že to nepadlo na ně, to šaškování. Velký bouře smíchu se mu dařej díky vtipnejm vsuvkám o Řečici, řečickejch, pojmenováváním některejch diváků, ze kterejch si dělá spoluhráče. Dokonce i Jana, která je dost žárlivá na humory druhejch, se začne chechtat, když jednoho týpka ve žlutým triku přejmenuje na Žloudka a nutí ho dělat obra. Žloudek musí vstát, předpažit, mávat rukama a řvát. Na podruhý je to ještě veselejší, to už stačí Quijotovi říct: „Žloudku, udělej obra!“ a Žloudek řve jak blbej a máchá párátkama nadšeně. Učenlivej chasník.

Naštěstí to po hodině a čtvrt končí, nemůžu se ubránit dojmu, že těm lidem je kapku trapně, když se musej producírovat, asi dvacítka nejaktivnějších se jich pak sejde na jevišti, když Don umírá a jakože přichází k osvícení. Performeři jsou moc hodní, každýmu daj nějakou knížečku o EU či co. Dokonce dvě šikmoočky tam taky naženou. Rarita, Korejka a Japonka z Honšu, jak vtipálek Quijote zjistil. Děsná prča. I jeden kapku pomatenější divák hýká, je mi sympatickej, jak to žere.

No, ani to nebolelo. Tyhle interaktivní kousky, kdy celý publikum je součástí hry, z toho mám vítr, mnohem radši na něco civím z dálky, a nebo to ještě radši míjím, a nejsem do toho rád vtahovanej, ať se performeři ztrapňujou sami, že jo.

Ono to ale mělo svůj půvab, druhý nádvoří zámku je jako dělaný na tyhle akce. Jak to, že se najdou nadšenci, co maj potřebu bavit druhý a vyvádět dobrý skutky pro obec, mladou generaci? Teoreticky to schvaluju velmi, ale stejně mám z nich blivnej pocit jako kdysi z brontosaurů, který pod hlavičkou SSM vytahovali pneumatiky z potoků. Hromadný a děsně prospěšný akce. Skvělá věc, ale nějak jsem z těch lidí rozpačitej. Myslím, že nedělat bordel a sem tam něco uklidit by měl dělat každej sám a nemusel se kvůli tomu spolčovat. I když. Některý to spolčování je půvabný svou „absolutní nefalšovaností“, takový příjemný být mezi svými, na té správné straně. Ach jo. Nejsem cynik, jen kapku nespolečenská postava.

tady je o tomhle představení víc: http://www.korcian.cz/docs/festival_humoru.php

10.8.2003