Dva druhy strachu

Za tím stromem stojí další, v ruce má mobil, proč pořád cosi sledují, kontrolují, kdo kde je, co dělá, vždyť nad lesem jen projíždím, unáší mě i ji i jeho lanovka k vrcholu hory, že by deset lidí v tom lese s mobily, kteří se mi dívají do otevřených očí až na dno a zas odrazem ven, volali nějaké své řeči o tom, kolik koupit litrů mlíka? Všechno je možné, jenže Romana to taky dává k uchu a říká: „Je v pohodě!“ Nechci se jí ptát na to, kdo je v pohodě, o kom komu referuje ona, ale když tak do vás všichni vidí, určitě mluví o nějakém člověku, všichni se dívají stejně, a tak to bude jen o jediném, všichni jsou jak jeden a mluví jen o jednom, i když to šifrují jakýmisi všednodennostmi, ale je nad slunce jasnější, že ten proud, který nutí lidi otevírat pusy, mačkat tlačítka na mobilech je jen jeden, neexistuje víc energií, je jen jedna, jedno srdce, které pumpuje krev, že má milióny replik, to je druhá věc, ale doopravdy jde jen o jednu a to tu samou záležitost, a je mi samotnému protivné, že jsem se do téhle jednolité hry zapojil, díky tomu pokouření asi se to ještě nezvladatelně umocnilo, vždyť už předtím jsem měl co dělat, abych nezačal strachy křičet.

Pak jsem seděl vzadu v nákladovém prostoru pickupu, musel se schovávat před zraky policajtů, kteří za námi jeli dobrou půlhodinu, protože se tady má vozit jen nečlověčí náklady podle těch vyhlášek a zákonů, díky kterým mám strach, protože jsem je na každém kroku porušoval jen z pouhopouhého strachu ze zkamenění, a teď toho hořce lituji, protože když dávám k dobru všechno, co se ve mně i jiných děje, o věcech prostě musím mluvit bez nějakých zábran - támhle tomu jsem šel říct, jak jsem mu zkroutil plynové roury, aby to bouchlo, i když nic nebouchlo, stačil ten úmysl, tvářil se, jako že ano, že to chápe, ale jeho ledové oči prošly tam a zase nazpátek a já byl celý den jak v tom nejnechutnějším mrazáku, takhle to šlo dokolečka, den po dni, než jsem obešel všechny, kterým jsem kdy co provedl a ke konci mi už ani horká voda ve vaně nedokázala vrátit provozní teplotu, musel jsem zase něco provést, abych si dokázal, že jsem nezmrznul, a teď si o tom všichni, co jsem jim to prozradil, co jsem si kdy o nich myslel a provedl jim za prasárny, telefonují.

Jediná Romana a Roman se tváří lidsky, jenže já z té lidskosti chytil takový strach, strach, že je to naposled, co si s nimi mohu rozumět, s jakýmikoliv lidmi, protože pak už budu jen průhledný bez jediného hříchu, chvilku tam a chvilku zase na zemi, ta lanovka, jak nás unáší na vrchol, vždyť je to nekonečné, a na té hoře pozbudu veškeré lidské váhy a vytratím se v prostoru, naštěstí Romana se na mě dívá a ví, co se ve mně děje, neví, ale aspoň já si myslím, že ví, jinak bych strachy zešílel, Roman nic, Roman se tváří státotvorně, dodává našemu výletu klid a řád, to on si to celé vymyslel, Romana mě jen přibalila jako zavazadlo, abych doma nezcvoknul z pohyblivých zdí, ačkoliv ona neví, že se mi hýbají v bytě zdi, prostě lidi absolutně neví, proč co dělají, co která věc znamená, jen když se napojí na ten proud, tak jim docházejí souvislosti, jenže těch je tolik, těch zpráv nekonečných, dokazujících jednotu i těch nejodtažitějších věcí, lidí, vztahů, že se málokdo troufne tímto směrem vydat, prostě vše je naštěstí pro lidi zablokované a já nechápu, proč zrovna já musím touhle bariérou projít, vidět jim do žaludků, ale za "odměnu" počítat s tím, že ten, kdo se dívá, musí být průhledný, svých věcí se tedy musí nezbytně zbavit, aby viděl čistě a jeho záležitosti ten proud neznásobovaly, nedrolily a nelomily světlo v podivné obrazce šálivé.

Teď jsem řízen jen strachem, jejich strachem, který cítím, strachem z konečnosti, strachem o všechno, když už jsem z kola ven, tak o to víc jsem napojen na ten strach, který už není můj, ale všeobecný.

Pocit, že to nedohraju, nedožiju, nevydržím jejich strach, jejich veselí, které skončí tak velmi rychle, jen co o něco přijdou, o někoho, nechci být už průhledný a vidět tam i zpátky, ale musím, musím a ten strach se stupňuje, je jisté, že zešílím, otázka je jen, za jak dlouho, jiné východisko to nemá.

A pak totálně zhloupnu, až mě zmasakruje nějaký libovolný psychiatr. A bude mě všechno bolet. A ten strach bude pak jenom můj, o to stupidnější a malichernější strach, že zůstanu už jen obyčejná nemyslící bolavá troska, skelet toho, který měl tu smůlu, že viděl.

23.2.2004