francie.

barák pro bezdomovce. polní cestou kus od hlavní výpadovky. kdesi na periferii maloměsta pod pyrenejema. všecko je v něm z betonu. i stolek, i židle, i jakási police, která je za postel. ležíme na ní s helmutem. příšerně nadává a brečí, že už leta neviděl dceru. v německu ho kvůli něčemu honěj, a tak odtud před deseti lety zmizel. prej tam má bohatou famílii, jeho fotrovi patří benzínka či co. prej mu odkáže nějakej ten meloun. po zemi se válí kvantum flašek od piva, byl jsem pro ně v nedalekým suprmarketu. potom z ničehožnic helmut vyběhne ven. lemcám dál pivo a přikládám dříví do krbu, je taky z betonu. pak otevřu železný dveře a jdu helmuta hledat. jak jsem vožralej, tak sebou fláknu do roští. tma je ukrutná. helmuta nemůžu najít, vrátím se tedy zpátky. džíny, co jsem vyfasoval v charitě, mám roztrhaný na obou kolenech. teče mi z nich krev. ale protože mám zrovna nějaký halušky, tak je mi to gancegál. začnu nahlas halekat nějaký protestsongy a propadám se do děsivý chandry. helmut se vrací. chce se prát. nadává na komunisty a zasraný chudáky z východu. tak se teda porvem. oba nás to zklidní. potom celou noc žvaníme. zachvátí mě nějakej podivnej pocit ztráty paměti, řeším to tím, že začnu vykládat všecko, co vím o český historii. samý krvavý story. rozednívá se. na chvilku usnem. helmut jde pro další piva. celej den chlastáme. somrovat nepůjdem. až zejtra.

27.9.2004