Boris Jakut

Boris se rozloučil se svým otcem. Matce neslíbil, že se vrátí. Viděl její bolavé srdce, strach i lásku, věděl ale, že musí jít. Dnes večer.

Šeřilo se a denní světlo začalo předávat vládu nad krajem svitu měsíce. Boris se naposledy ohlédl. Konec léta mu ubíral sil, přesto zrychloval své kroky. Stíny podél úzké klikaté cesty začaly ožívat. Ticho přerušoval jen šelest nočních ptáků v korunách stromů. Měsíc zaklel celý kraj do stříbrného závoje.

Boris musel, nemohl jinak. Chtěl jít za každou cenu, nechtěl se zastavit. Na tuhle pouť se chystal velmi dlouho.

Necítil únavu. Hnala ho síla, kterou nedokázal pojmenovat. Síla, která byla skutečnější než vše kolem, než celý jeho život, který doposud vedl.

Les začal řídnout. Boris věděl, že se blíží k cíly své pouti. Nepotřeboval průvodce jako ostatní. Věřil, věděl, že to místo najde sám.

Najednou se před ním krajina otevřela. Než usedl, opsal pomalými kroky kolem tohoto místa, které ho přitahovalo víc, než kdy mohl tušit, velký kruh. Každou chvilku se rozmýšlel, jestli nepocítí potřebu zastavit se.

Nemyslel na nic, jen se snažil pravidelně vdechovat noční vzduch. Vrátil se tam, odkud začal svůj kruh. Než se posadil, podíval se do všech čtyř stran. Nejdřív na jih, pak se pomalu otočil na západ, sever a nakonec na východ.

Usedl na plochý kámen. Z malé brašny vyndal čtyři staré mince. Vložil je do jamky, kterou vyhloubil u paty kamene holýma rukama.

Pak seděl a čekal. S očima upřenýma k východu.

Začal ztrácet pojem o čase. Tato noc byla nekonečně dlouhá. Seděl nehnutě a snažil se neusnout.

Objevily se první paprsky slunce. Zalil ho neskutečně velký pocit štěstí. Připadalo mu, jako by byl svědkem zrození světa. Celá krajina jako by obživla, vstala z mrtvých. Jako by poprvé v životě viděl, jak je nebe na východě modrorůžové. Boris seděl dál a nevnímal bolest v zádech ani žízeň. Jen se snažil podržet si ten ranní pocit. Pocit čistoty a jasu, který ho zaplavil při východu slunce.

V poledne se vlahé teplo změnilo v krutý žár. Boris ale seděl bez hnutí.

Když už začínal skoro ztrácet vědomí, ovanul ho znenadání svěží východní vítr. Poděkoval mu za to. Vyndal z tašky dýmku, usypal trochu tabáku do všech čtyř stran, zapálil si ji a sledoval, jak vítr odnáší kouř. Slyšel jeho hlas, který tiše hlesl: Borisi Jakute! Bratře!

Z kouře, který vstřebávalo, přijímalo jeho unavené tělo, se mu zatočila hlava. Uslyšel monotónní melodii, jakoby zurčení vody v potoku, pravidelné rychlé bubnování na bubínek.

Sledoval pramínek kouře, který vycházel z jeho dýmky. Kouř se klikatil v neskutečných vzorcích, ve kterých se odehrávala všechna dramata Borisova světa. Nakonec dým přestal stoupal vzhůru k nebi a začal klesat k zemi.

Boris ho pozoroval, ten sloupec šedivého pomíjivého kouře. Uviděl v něm hada. Šedého, velkého. Díval se mu do očí. Ztratil, tentokrát docela, pojem o čase. Ocitl se mimo něj.

Had se Borisovi ztrácel a zase objevoval. Chvilku byl tmavě kovově lesklý, potom zelený, žlutý, růžový. Chvilku téměř průsvitně bílý.

Celou tu dobu zněla Borisovi v hlavě naléhavá melodie. K ní se přidal tichý zpěv. Boris jasně věděl, že je to zpěv hada, který ležel před ním na zemi. Slova byla úplně nesrozumitelná a neznámá, přesto věděl, co znamenají.

Boris poslouchal píseň o vzniku světa, píseň o životě, životě hor, řek, kamení, životě stromů, trávy, ptáků, zvířat a lidí.

Nesmíš nikdy zapomenout, Borisi, zpíval had, že vše kolem je živé. Nikdo, nic nikomu nepatří. Vše bylo a má být svobodné. Nezapomeň na to! Nikdy si nemysli, že jsi tu sám. Jsi jen kousek velké rodiny, její malá část, nejmenší bratr, kterého ostatní živí. Nezapomínej na to! Nikdy.

Začalo se zase šeřit. Had se pomalu ztrácel ve tmě.

Boris seděl dál a čekal na ráno, kdy bude moci opustit střed kruhu, vydat se na cestu, která se mu zjevila v obrazcích dýmu. V pohybech a zpěvu hada.

13.9.2003


první verze:

Had

Šeřilo se a denní světlo pomalu začalo předávat vládu nad krajem svitu měsíce. Stíny podél úzké klikaté cesty začaly ožívat. Stromy v lese se zvětšovaly. Ticho přerušoval jen šelest nočních ptáků v korunách. Měsíc zaklel celý kraj do stříbrného závoje. Šel dál, chtěl vyjít na horu za každou cenu, nechtěl se zastavit. Na tuhle pouť se chystal velmi dlouho. Příprava ho stála mnoho sil, za každou cenu tam musel dojít. Ještě tuto noc. Les začal řídnout, věděl, že se již blíží k tomu místu. Tomu pravému. Nepotřeboval průvodce jako ostatní, věřil, že to místo najde sám. Najednou se před ním krajina otevřela a věděl, že už je tady. Byl si tím jistý, proč, o tom nepřemýšlel. Než usedl, opsal pomalými kroky kolem toho místa velký kruh, každou chvilku se rozmýšlel, jestli nepocítí potřebu zastavit se. Nemyslel zase na nic, jen se snažil pravidelně vdechovat noční vzduch. Vrátil se tam, odkud začal svůj kruh. Než se posadil, podíval se do všech čtyř stran. Nejdřív na západ, pak se pomalu otočil na sever, jih a nakonec na východ. Usedl na plochý kámen. Z malé tašky vyndal čtyři staré mince a vložil je do jamky, kterou vyhloubil u paty kamene holýma rukama. Pak seděl a čekal. S očima upřenýma k východu. Začal ztrácet pojem o čase, noc byla nekonečně dlouhá, seděl celou dobu nehnutě a snažil se neusnout. Objevily se první paprsky slunce. Zalil ho velký pocit štěstí, připadalo mu, jako by byl svědkem zrození světa, celá krajina jako by obživla, vstala z mrtvých, jako by poprvé v životě viděl, jak je nebe na východě modrorůžové, příroda jak zazáří všemi barvami. Byl velmi rád, že je svědkem zrodu něčeho tak nádherného. Seděl dál a nevnímal bolest v zádech a žízeň. Jen se snažil podržet ten pocit, pocit čistoty a jasu, který ho zaplavil při východu slunce. V poledne se vlahé teplo změnilo v krutý žár, seděl ale dál bez hnutí. Když už začínal skoro ztrácet vědomí, ovanul ho znenadání svěží východní vítr. Poděkoval mu za to, vyndal z tašky dýmku, usypal trochu tabáku do všech čtyř stran kolem sebe, zapálil si ji a sledoval jak vítr odnáší kouř. Z kouře, který přijímalo jeho unavené tělo, se mu zatočila hlava. Začal slyšet monotónní melodii, jako by zurčení vody v potoku, pravidelné rychlé bubnování na bubínek. Zaposlouchal se a sledoval přitom pramínek kouře, který vycházel z jeho dýmky. Kouř se klikatil, postupně přestal stoupal vzhůru k nebi a začal klesat k zemi. Upřeně ho pozoroval a po chvilce místo kouře uviděl hada. Šedého, velkého. Díval se mu do očí. Zase ztratil pojem o čase, ocitl se mimo něj. Had se mu ztrácel a zase objevoval, chvilku byl tmavě kovově lesklý, chvilku téměř průsvitně bílý. Celou tu dobu mu v hlavě zněla ta melodie. Najednou se přidal tichý zpěv, jasně věděl, že je to zpěv hada, který ležel před ním na zemi. Slova byla úplně nesrozumitelná a neznámá, přesto věděl, co znamenají. Poslouchal píseň o vzniku světa, píseň o životě, životě hor, řek, kamení, životě stromů, trávy, ptáků, zvířat a lidí. Nesmíš nikdy zapomenout na to, že vše kolem je živé, zpíval had, nikdo, nic nikomu nepatří, vše je svobodné, nezapomeň na to, nikdy si nemysli, že jsi tu sám, jsi jen kousek velké rodiny, její malá část, nejmenší bratr, kterého ostatní živí, nezapomínej na to nikdy. Začalo se zase šeřit, had se pomalu ztrácel ve tmě.

Seděl dál a čekal na ráno, kdy se vydá nazpátek.

14.7.2002