Ignatij

Ignatij seděl na židli a kouřil. Byl už večer. Skoro noc. Chtěl se na něco soustředit, cosi řešit, nemělo to ale žádnou cenu, tak všechno vypustil, nechal odeznít. Propnul prsty levé ruky, tak pro nic za nic, nepřemýšlel, celá jeho paže si začala žít vlastním životem.

Ohýbal prst po prstu, cítil přitom sílu, která nebyla jeho. Pomalu začal kývat tělem, ruku nezaťal v pěst. Postupně se uvolnil. Rozvzpomněl se na oči rysa, zraněného, bez jedné tlapy, v té chvíli mu v levé ruce zaškubalo.

Co kdyby ta ztracená síla raněného zvířete přešla do mé levé ruky, řekl si. Je to možné? Síla přece nepatří nikomu. Přichází v pravý čas? Opožďuje se? Předbíhá se? Jde asi nevnímat její naléhání, ale pak může být zle. Síla nemocného rysa chtěla být sdílena. Určitě. Nechtěla se ztratit. To ani nejde.

Možná, že rys, než přišel o svou tlapu, věřil, že jeho síla patří jenom jemu, pak ale dospěl k něčemu jinému. Z jeho očí to bylo patrné. Tehdy v útulku pro zraněná divoká zvířata šlo vytušit, že uvězněné zvíře není němé, že něco Ignatijovi říká.

Docházelo mu to však až teď, po několika měsících. Nepozastavil se nad tím, co rys chce. Jen tušil tu bolest, která nepatřila rysovi, ani nebyla jeho, jen se někde mezi nimi pohybovala. Bylo mu z toho zle, asi víc než rysovi. Ten už byl smířený. Nežádal po Ignatijovi nic.

Ignatije zabolelo v páteři. Z nenadálého popudu se vymrštil ze židle, vší silou vrazil do zavřených dveří, roztříštily se, pak se bleskově zastavil a jako by ztuhnul. Rys asi zemřel, určitě, proletělo mu hlavou. Chtěl pryč, proto mě hnal proti těm dveřím. Jeho síla tu byla. Umřelo i něco ve mně, ten poslední záchvěv, pud sebezáchovy, neochota poddat se, běs a strach ze smrti mě posedly.

Ani se radši nepodíval do zrcadla na stěně, nechtěl vidět oči mrtvého rysa. Radši si šel číst. Z knihovny vybral jeden časopis. Věděl, co nalistuje. Obrázek rysa. Díval se dlouho do žlutých očí, ožívaly. Venku začali psi postrašeně štěkat.


20.10.2003