Noční příhoda


Udeřila čtvrtá hodina a já se probudil. Cosi mnou cloumalo. Byla to křeč v břiše. Pěkně to se mnou cvičilo. Nezbylo, než vydat se do nočního lesa, vyhledat kadibudku.

Hned po prvních krocích jsem zbloudil. Marně jsem zkoušel posvítit si zapalovačem, jen mě to oslepilo a viděl jsem potom ještě větší nic.

Pak mě mocná křeč ohnula v pase. Jen tak tak jsem si stačil stáhnout své žluté trenýrky s červenými zvonečky.

Sice se mi velmi ulevilo, ale co teď? Dále hledat kadibudku, kde na mě čekala role záchodového papíru. Musel jsem bloudit dál, tentokrát s trenýrkami u kolen, abych je moc nepoškodil.

Trvalo to dobrou čtvrt hodinu, než jsem temnou siluetu suchého záchodu konečně spatřil. Usedl jsem, zapálil si cigaretu a zadumal se, co to mohlo být, co mě takhle vyhnalo do noci.

Možností bylo víc. Buďto pivo Dačický v Masojedech v lokále u Huňafy, který je znám tím, že nesmí vařit jídla, protože mu to hygienici zakázali, a též má nejšpinavější stoly, které kdy jaký host v restauraci spatřil. Nebo to také mohl být podivně zatuchlý džus v lokále v Mrzkách, který jsem z jakéhosi popudu sebemrskačství vypil až do dna. No. Možností bylo víc, jelikož jsme s přítelem prošli mnohou obec a pokaždé zavítali do místního pohostinství.

11.9.2005




Jsem nějaký roztěkaný


"Kolik platím?"
Slyším barmana, jak říká: "Třicet pět."
Dá mi za pade zpátky dvacet pět korun, já usednu, usrkávám nápoj, otírám si čelo a dumám na jídelákem, kde je suma 25,- Kč.
Jdu znovu k baru a žbrblám něco ve smyslu: "Nechci obtěžovat, ale..."
Barman v poklidu dodělává pro kohosi presso, a pak se ke mně, neklidně nedočkavému obrátí. Ukazuju mu sumu prstem v jídeláku a optám se ho, zdali se nespletl, když mi říkal třicet pět.
"Vrátil jsem vám dvě desetikoruny a bůra, ne?" udiveně si mě změří.
V lokále vydržím ještě tak minutu, abych dokouřil a dopil. A mizím.

"A tahle ulice je, prosím, Krakovská?" optám se slečny, co tu stojí na chodníku a kouří. A než stačí odpovědět, zvednu oči a nade mnou cedule "Ve smečkách".
"Takže ta příští, že," odpovím si sám. Otřu si už dnes pokolikáté pot z čela. A letím.

Vím, že je přibližně půl třetí, ale musím se znovu podívat na mobil, kde zjišťuju čas. Mobil mi vyklouzne z ruky. Chvilku s ním žongluju a zcela náhodou ho zachytím kousek před dopadem na chodník. Otřu si pot z čela a oddychnu si, že to dobře dopadlo. Pak ho velmi opatrně znovu vytáhnu z kapsy a ujišťuju se, že je doopravdy půl třetí. Potom si pro jistotu přepočítávám peníze, i když moc dobře vím, kolik zrovna tak v peněžence můžu mít.

Kolem půl páté se teprve uklidním. Jdu si pro syna k rodičům. Tam mi matka řekne, že jsem naivní, když si myslím, že můžu sehnat práci, i když mám dlouhé vlasy. Tvářím se vyčítavě, pro ni možná zdánlivě provinile, ale v hlavě se mi honí myšlenky typu "Kdybys tak věděla, jak hrozně moc se ženu do rachoty, to bys vejrala..."

Po zbytek dne se už nepotím. Ani nesleduju mobil a tak.

27.9.2005