Jak jsem čekal konec světa

Asi jsem vystoupil z metra nebo možná z tramvaje, ale v tu ránu jsem to zapomněl, bylo to svým způsobem úplně jedno odkud a čím jsem sem přijel, hlavní bylo, že jsem se ocitnul pod kopcem, odkud jsem se tu noc hodlal dívat na konec světa.

Odněkud jsem se domáknul, že se má vykolejit Měsíc ze své dráhy a narazit do Země, nebo Země si to napálit do Slunce a potom Slunce vlítnout do černý díry, nebo možná to mělo proběhnout v nějakém jiném sledu, na každý pád jsem si byl jistej tím, že tenhle den je pro všecky vůkol ten poslední.

Dost mě rozčílilo, že přes ulici, za kterou byl ten vyhlídkovej kopec, nevede přechod. Jezdily po ní zběsile rychle nechutný auta a já, nebohý pozorovatel konce světa, jsem tak neměl šanci dostat se na druhou stranu. Pak jsem sice objevil podchod, ale na tom se mi zas nelíbilo, že i když je u metra, tak tam nemaj záchod, protože jsem si ještě chtěl před koncem světa odskočit a močit na semafor se mi nechtělo. Shodou okolností pár dnů nato jsem tam záchodky objevil, ale tu noc, kdy měl přijít konec světa, tam prostě nebyly.

Trochu jsem oddaloval konec světa tím, že jsem sledoval Měsíc, jak se blíží, a to tak upřeně, že mu nezbývalo než se srážce se Zemí vyhýbat. Jenže mi bylo jasný, že jednou polevím a pak zákonitě dojde k nejhoršímu. Děsně mě to vyčerpávalo.

Druhý den, když jsem se probudil doma, kam jsem se zas dostal nějakým neznámým způsobem, jsem se divil, že k ničemu nedošlo. Asi můj vnitřní hlas, který podle Havla přesahuje naše malá já, si ze mě udělal dobrej den. A nebo to nebyl ten pravej transcendentní hlas, ale nějaký chybný spoj v mé makovici. No nic. Hlavně, že jsme to přežili ve zdraví.

14.4.2005