Nezaměstnaný

Nohy už téměř zkamenělé se noří do bílé. Jakoby sádra či sníh? Léčivý chlad.

Věci někdy tak trochu zapadají do sebe, když se člověk uvolní a zkusí aktivní imaginaci. Hlava, centrum, musí trošku pozbýt velící role. Zbývá jen vnímat co a odkud do ní přichází. Po boku žena a usínající děcko, které tak hezky zlobilo, že se dokonale utahalo. Nejsou vůbec překážkou těchto vnitřních her. Spíš je člověku umožňují. Uvědomuji si, že tu nejsem sám, že to nejsou nějaké od dneška, zítřka, budoucnosti odtržené záležitosti, které teď nechávám vyvstávat ze svého nitra.

Bolest v levém koleně ustala. Ano, ta nemohoucnost a neklid těla i mysli byly hodně ovlivněny tím, co se za poslední dny přihodilo. Hlavně pak ztrátou zaměstnání. Jak řekl bývalý kolega Filip, ztratili jsme formičku a vylili jsme se. Filip tvrdil, že mu bude trvat dlouho, než se přerodí z úředníka a člověka starajícího se o informace a jejich předávání, shromažďování a tak v někoho jiného. Přesto byl euforický a těšil se na změnu. Během hodiny jsme si u piva pověděli to hlavní, o čem jsme o sobě jeden druhému nějak neměli odvahu říct za celých těch sedm let, kdy jsme spolu u počítačů v naší kanceláři na Hradě trávili osm a i víc hodin denně. Vycházeli jsme spolu slušně, jen trošku odtažitě. Hádku jsme zažili jen jednu, asi před rokem. Filip tehdy zastupoval vedoucího a mně se jeho styl nelíbil. Oba nás to tak sebralo, že jsme se museli naší věci věnovat a vysvětlit si ji. Hned ten den a pár dnů poté. Dokud nám nebylo oběma jasné, co druhý cítí a kde vidí příčinu téhle krize. Jak o celé záležitosti, našem pracovním i lidském vztahu, smýšlí. V tom prostředí vlídném to nebyl problém.

Nemám pocit, že bych se radoval ze změn. Má představa byla, že budu v tiskovém oddělení dál. I poté, co tento prezident odejde. Nešlo to. Spletl jsem se. Ale svým způsobem musím brát svou dnešní situaci jako jakousi výzvu.

Dnes jsem nikam za žádnými známými nešel, ani u nás nikdo nebyl. Včera jsme debatovali do noci s Lukem Malérem. Synek si spal. Bylo to příjemné, ale teď jsme potřebovali klid. U svíček, při čaji zeleném, hodně sladkém, na čistém ubruse jsem zkusil divinaci. Se svými padesáti už dávno vyschlými stébly řebříčku. Výsledek poměrně souhlasil s mou myslí a představami o tom, co se děje a dít má. Čtyřicet dvojka - Přidání. Spodní střední čára - jin, horní střední čára - jang. Nevědomí, podklad mysli, senzitivní skoro žensky, nezablokované. Mužské vědomí s ním v harmonii. Spodní čára jediná silná - jangová. Ta čára říká: Je příznivá chvíle pro vykonání velkého díla. Veliké štěstí, žádná chyba. Tato čára je v řadě čar hexagramů výjimkou, neboť je nabita kladnou energií, i když je nejspodnější. Je třeba využít jakési podpory zdola, z mého pohledu poměrně prozkoumaného nevědomí. Svým způsobem přijatého vědomím během bouří předešlých let.

Dnes se při vhledu, kdy se vše zastavilo, objevila zase jakási divoká bytost. Dívala se mýma očima do mé hlavy, ale zároveň i jakoby z ní ven. Byla na černém pozadí hlavně červeně i jinak pestře zbarvená. Ta šelma z mé duše nevyletí. Zůstane tu doma. Sem tam se kvůli ní zatmí, ale ten divoký tvor už je, zdá se, spíš pomocník než nepřítel. Věřit mu ale v žádném případě nejde.

Jsem zvědavý, zda najdu odvahu pustit se do jakéhosi podniku s knížkami, o kterém teď uvažuji. I kdyby to nevyšlo, nic se nestane. Pakliže vše vyjde, jen dobře. Myslím si, že nějaký čas bych měl pobýt doma, abych nasál atmosféru starostlivosti o synka. Nějak ženě naznačit, že nemám chuť, aby si o mně pořád myslela, jaký jsem sobec.

Vztahy, když nejsou hrané, jsou křehké. Uvidíme.


desátého bude úplněk

8.9.2003