Optimismus

Můj optimismus je teď jen můj. To je trochu málo, přiznávám.

Ale poslouchej, já moc dobře vím, proč se tvářím vesele.

Už jen to, že jsme tady, o něčem vypovídá.

Vždyť jsme každopádně pokračování těch, kteří byli tou menšinou, co přežila všechny pohromy. Toho se nezbavíme. I naše dítě, třeba nebude jediné, na tom bude nejspíš stejně.

Když si vezmeš, koho nosila tahle země. Bójové byli Strašliví. Kvádové byli Zlí. Markomani Jezdci. Všechno poměrně nebezpeční bojovníci a vrazi. Čechové v tom pokračovali v neztenčené míře. Své pohlaváry nastolovali na stolce, kvůli kterým vyteklo dost krve. Málokteré kamení je takhle krvavé. Pohádky o mírumilovných národech v kotlině obklopené hvozdy Kozorohů jsou jen pro hodně sentimentální holky a mládenečky. Menhiry a tanečky při měsíčku? Ale ano. Jenže kolem usekané hlavy těch, jejichž děti jaksi nejsou. Nemohou být mezi námi.

No a ten, který kdysi přišel zpoza hor, aby spojil svůj život s životem mojí prabáby, taky nebyl žádná holubiččí povaha. Prý rytíř. Jenže ono velet hordě vrahů asi vyžaduje jiný mrav než se jen tvářit mile na všechny strany.

Proč jsem semlel dohromady optimismus a předky s rukama od krve? Asi proto, že se na to rádo zapomíná, kdo člověku pomáhá vše přebrodit, najít vždycky cestu na vytoužený suchý břeh. Tam, kde se tyčí dva vrcholky a mezi nimi planina. Že je vše zarostlé travou, pichlavým křovím, mnohé pod asfaltem a betonem, to neznamená, že ten kraj není posvátný. Země, do které jdeme. I když se nehneme z místa. Všichni přede mnou tam došli. Myslím, že bys měla vědět, že tam dojdeme taky. Na smrt nevěřím. Žijeme stále. Všichni před námi v nás žijí. Bez jejich pomoci nikam nedojdeme. Je to jeden velký proud. Řeka krve. Až se zase vrátíme zpátky, nemohl bych se jim podívat do očí, kdybych tady jejich zemi nenašel. A nebo byl na ní, ale vůbec to nevnímal.

Že prý kolem Závisti není moc hrobů? Desetitisíce obyvatel a žádné hroby? Nejspíš těla házeli do řeky, aby se mrtví snáze vrátili ke svým. Když se narodilo dítě, plakali, když někdo umřel, slavil se jeho návrat. Myslíš, že byli tak hloupí? Že si to popletli?

Nebuď smutná. To tady a teď není žádné slzavé místo. Je jen na chvilku, tak se nediv, že někdy zapomínám myslet na věci, co budou, byly, a starám se jen o to, co je teď. Všechno říct člověk nestačí. Něco si musí ten druhý domyslet, a když se na mě díváš tak smutně, moc dobře vím, že si nemyslíš nic krásného.

Můj optimismus je teď jen můj. Přiznávám, že je to trochu málo.


8.10.2003