Pole

Průvodčí je vysadil z vlaku. Neměl totiž jízdenku pro sebe ani pro svého psa. Na zastávce ještě hodně daleko od města. Slunce na obloze žhnulo. Perón, úzká rozpálená asfaltová silnice a kolem lány kukuřice. Napadlo ho, že si cestu zkrátí přes pole.

Teprve, když se začali prodírat kukuřicí, došlo mu, že neudělal dobře. Rostliny byly vysoké, seschlé a šlehaly ho do holých rukou. Pes byl za chvilku zase samý bodlák.

Rozmýšlel se, jestli by nebylo lepší vrátit se k silničce u trati, ale řekl si, že přes pole musí přejít, když už se jednou touto cestou necestou vydali.

Po pár minutách chůze uslyšel hlasy jednotlivých rostlin. Začaly k němu mluvit. „Ztratíš rozum,“ řekla jedna. „Ztratil jsi se, nikdy se už k sobě nedokážeš vrátit,“ na to další. „Nemůžeš se vrátit, odešel jsi od sebe dokonale,“ zaslechl zase z jiné strany. „Zemřeš, tohle jsou tvoje poslední chvíle!“ ozvalo se jakoby sborem ze všech stran.

Zbýval mu ještě kus cesty přes pole, chtěl utíkat, ale nešlo to, prodíral se kupředu tedy aspoň trochu rychleji, i když ho škrábance na rukou pálily. Pes šel chvilku před ním, chvilku za ním. Napadlo ho, co bude se psem, když to už nevydrží. A hlasy ho pohltí.

Měl pocit, že hlasy rostlin mu znějí už jen jakoby v hlavě, nepřicházejí z pole. Opakovaly dokola, že se blíží konec. Ať dělal, co dělal, strachu, který to v něm vyvolalo, se nedokázal zbavit, stejně jako hlasů.

Myslel si, že už nedokáže dojít na konec pole, když zaslechl dutou ránu. Kvílení. Nevěděl, jestli se mu to děje jenom uvnitř hlavy, nebo zda ty zvuky jsou skutečné.

Vyšel z pole. Ve škarpě u státní silnice uviděl svého psa. Umíral. Nedokázal v sobě nic vykřesat. Zíral na smrt svého čtyřnohého kamaráda. Jediné, co cítil, byla úleva.

14.12.2003