Poušť
Sen, co se nepovedl


Poušť

Zacloumal s ním poryv prudkého hněvu. Mračil se hůř než obloha před povodněmi, potopou. Jak je možné, že to ty ovce kolem nechápou, nevidí snad, že se mi mají klidit z cesty, když mám skoro chuť vraždit? A támhleta osoba si mě ještě ke všemu prohlíží. Fakt u toho musím mluvit, když mě všichni tak dokonale serou? To to chtějí slyšet? Nečum tak blbě, krávo!

Konečně se zavřel do své pracovny a zapadl do křesla. Ruce se mu třásly. Já vám dám, rušit mi kruhy, zlostně procedil mezi zuby. Dalo mu velkou práci uklidnit se. Neodbytné napětí z něj postupně opadalo. Už celý uvolněný přivřel oči a před nimi se mu objevila neznámá, vyprahlá krajina. Slunce tady všechno spálilo, všude kolem jen písek. Udělal krok a byl tam, to horko ho celého pohltilo.

Z duny po jeho levé ruce se vynořil člověk v dlouhém černém hábitu, před ním se po písku plazil dlouhý stín.
„Pohleď, naučím tě, jak se stát neviditelným, rozplynout do všeho kolem,“ řekl a přitom mu podal, ještě překvapenému, velký kus černé látky.
„Oblékni se do toho a nehýbej se,“ s těmito slovy zmizel.

Vůbec o tom nepřemýšlel a několikrát obtočil těžkou vlněnou tkaninu kolem svého těla. Za chvíli začal všemi smysly vnímat, že se ocitl uprostřed ohně, v samém jeho středu. Snažil se to vydržet. Nemohl myslet na nic jiného, než na šlehající plameny, které olizovaly celou jeho zborcenou postavu, zkroucené ruce a vratké nohy, vnikaly mu očima, ústy, nosem a ušima dovnitř lebky.

Žár postupně polevoval. Náhle ho málem srazil na kolena mrazivý vítr, donutil ho zavřít oči. Uviděl před sebou známou ulici, jezevčík přivázaný před obchodem se schoulil strachy za odpadkový koš, holubi se rychle rozlétli na všechny strany, ale lidi, ti ho neviděli. Otevřel zase oči. Kolem byla jen holá planina bez života. Poušť.

31.8.2002


Sen, co se nepovedl

Na zahrádce chatky, která patřila mně, ale přitom i jakémusi příteli, se sešly sousedky, staré nepříjemné klevetivé megery, vysvětloval jsem jim, jak to vlastně je s vlastnictvím, komu kdo tu chatu a pozemek prodal, za co ji kdo s kým vyměnil, a už jenom to, jak jsem se snažil být ochotný a milý, mi dávalo docela zabrat.

Odněkud se vynořili asi čtyři kumpáni, nejdřív mi hrozně pochlebovali, pak začali šťourat stejně jako ty sousedky, a tak jsem po nějaké době dostal amok, vybral si toho nejupovídanějšího, nejjízlivějšího a taky shodou okolností nejmenšího a zlomil mu nejdřív prst, že to až ruplo, jako když praskne suchá větev, potom jsem ho lapil a vyhodil do vzduchu, chvilku plachtil a při dopadu na zem se zle porouchal a ztratil vědomí.

Ozval se amplión, který vypočítával, kolik bylo porušeno zákonů, paragraf po paragrafu, když jsem se ale lépe zaposlouchal, vysvitlo z toho příšerného hlasu tiskového mluvčího, že nejsem obviňovaný já, jak jsem původně jasně slyšel a dostával z toho zimnici, ale ten malý snědý chlapík, který přišel k úrazu, dost mi to bylo divné, protože jsem si myslel, že si policie přijede pro mě.

Odjížděli jsme vojenským náklaďákem spolu s tím malým polámaným, kterého jsme vezli do vězení, cestou jsme pili slivovici a jiné silné alkoholy, dokonce jsme tomu, co šel bručet, aby se neměl špatně ve vězení, přelili půlku demižónu do vojenské přilby, kterou měl bůh ví proč s sebou. Všude to hrozně smrdělo lihem, jak ten náklaďák drncal, a jak jsme skoro všechno vylili na dno korby. Zbytek jsme vypili a začali všechno kolem sebe demolovat.

Pozavírali všechny kromě mě, já se místo toho ocitnul vedle kuchyně, ve které pracovali ti všichni pozavíraní, nyní nedobrovolní vojáci. Dělal jsem si z nich legraci, protože jsem byl neuvěřitelně opilý a zlomyslný. Dokonce jsem zase toho malého tmavého, kdykoliv musel jít kolem mě, fackoval. Pak jsem se zvednul a chtěl odejít, jenže jak jsem byl totálně opilý, popletl jsem si směr a šel do prostoru vězňů, místo toho, abych odtud vypadnul. Dva se samopaly, zase černých tvářiček, mě začali svými zbraněmi odtud vytlačovat, ale moc si netroufali, protože nejspíš tušili, že kdyby se vedení kasáren kombinované s věznicí o nějakém incidentu dovědělo, bylo by z neznámých důvodů na mé straně.

Nakonec jsem se jich zbavil a zůstal sedět v hale, odkud vedly asi dvoje dveře ven. Najednou se kolem jedněch z nich strhla hrozná mela, nějací chlapíci od tajné policie se vrhali na namalovanou na blond odbarvenou ženskou, která se snažila protlačit dovnitř, do vojenského a policejního prostoru. Těsně předtím, než se jim to povedlo, stačila ta ženská vyhodit nějaké malé předměty, které se při dopadu na zem zvětšovaly a stávaly se z nich jakýmsi zázrakem dýmovnice. Hned z nich začal unikat žlutý dusivý kouř. Rozeběhnul jsem se k druhým prázdným dveřím, kouře přibývalo, a i venku, kam jsem stačil doběhnout, bylo všechno zahaleno v dýmu. Do plic, které jsem měl zadýchané od běhu, mi začal pronikat dusivý kouř, cítil jsem, jak jsou ve chvilce mé plíce plné toho jedu. V momentě, kdy jsem měl už umřít, jsem se probudil.

V tom snu se mi promítlo, sice trošku pokřiveně, tolik mých různých zážitků, historek, co hlodaly léta mé svědomí, že to bylo svou děsivostí až nádherné, taky mě hrozně bolí plíce od kouření, proto asi byl konec snu takový, jaký byl.

1.10.2002