Sen z rozbořeného domu

Měl jsem nějaké narozeniny nebo někdo jiný a konala se oslava. Do malé garzonky se nasoukala podivná směsice lidí, mí rodiče, jejich příbuzní, které jsem viděl jen párkrát v životě, kumpáni z putyky, bývalí spolužáci moji a Janiny a spousta jiných lidí, které jsem ani pořádně neznal. Trochu zvláštní mi přišlo, že schodiště, po kterém se do bytu šlo, bylo absolutně v dezolátním stavu, ze zdí na chodbě visely různé dráty a trubky, v podlaze byly díry, z vodovodního potrubí, které se vinulo kolem zdí, kapala voda, schody se různě viklaly a muselo se podlézat rezavé lešení, které bylo skoro všude. Dveře do bytů byly v podstatě jen stlučená prkna nebo pár hadrů či korálků na šňůrkách.

Pak se udál jakýsi konflikt. Jana začala obvolávat mobilem hostince na Starém městě, že by se tam oslava jako měla přesunout. Já se rozčílil, proč tak hodně telefonuje, že tam stačí přeci zajít. Moje matka na mě a Janu vyjela, že hrozně utrácíme, já houknul, co nám do toho kecá a ona s polovinou lidí, s těmi, co byli z jejího okruhu, nasupeně odkráčela po rozbořeném schodišti ven. Jana šla za ní a něco jí vysvětlovala, já chvilku zůstal s pár zbylími vevnitř, ale pak jsem jak Tarzan přeručkoval po lešení dolů a vykřikoval něco o tom, že by mi měli vrátit moje klíče. Otec se pitoreskně chichotal, že se pěkně pletu, že ty klíče jsou jejich. Děsně jsem se naštval a jen bezmocně nadával.

Potom jsem se pomalu vracel nahoru. Do domu proudily davy lidí, v jeho středu se místo bytů objevil veliký prostor, kde se bruslilo na kolečkových bruslích, tancovalo a byla tam jakási výstava zakázaného umění. Všichni měli podivné kostýmy, mnohde otrhané a dosti pestrobarvené. Trvalo mi dlouho, než jsem našel cestu do našeho bytu, ale časem jsem se domů nějak propracoval. Scházela tam jedna zeď a za ní se vyklubal jakýsi krámek s textilem. Nějaký bratránek nebo kdo si mezi rozházenými regály a zpopřeházenými ramínky vybíral oblečení, aby se hodil do křepčícího davu ve velkém sále, ušmudlané děti se batolily po podlaze, já marně na zaprášených poličkách a v skříňkách hledal cigarety, abych se zklidnil a přitom jsem shledal, že v bytě je ještě mnohem víc lidí než před tou hádkou. Otec s matkou a ti, co odešli, tam byli zase. Taky jsem zahlédnul Jitku, svou spolužačku z gymplu a jiné lidi, které jsem už léta neviděl a předtím si jich nevšimnul. Všichni juchali, byli přiopilí a mírně zfetovaní.

Vyšel jsem ještě na chvilku na chodbu, kde se proháněly pod spadanými a zpokroucenými trámy mezi různými strašidelnými artefakty na kolečkových bruslích mladší i starší postavy nezávislého vzhledu. Mezi nimi byli i synovci, kteří mi tenkými hlásky řekli, že už se taky těší na ten mejdan u mě doma. S hrůzou jsem dobu hledal vchod do bytu, protože někdo vykřikoval, že se blíží razie do toho našeho rozbořeného baráku, aby to tam zpendrekovala hlava nehlava.

V bytě už osazenstvo bylo polosvlečené, holky v negližé a sjetý chasníci pokuřovali jakési aromatické doutníčky. Ten bratránek, co začal run na krámek s hadrama, se dušoval, že se nic nestane, že to vyloupení obchodu hodíme na někoho jiného z domu. Já začal kuckat, protože se do mě dala zimnice, konečně jsem si taky všimnul, že celou dobu se proháním po bytě a domě bez bot a ponožek. Všichni ale dál popíjeli a pokuřovali kolující doutníky, které asi někde švihnul ten podivný čertovský bratránek.

Ze zdí a stropů ustavičně padala omítka. Ozýval se smích a pobrekávání, všichni se objímali a tvářili, jako by konec světa měl přijít hned s rozbřeskem. Rodiče a Jana se ve finále zase začali spolu bavit, dívali se společně na mě jako na pomateného, protože jsem z toho všeho pomatený a vyděšený vpravdě byl, a já se s kýchnutím probudil. Za okny byla ještě tma, ale už švitořili ptáčci a zpod peřin mi koukaly nohy, na které táhlo z otevřeného okna.

20.4.2005