Smrt a Praha

Před milionem a osmi sty lety tu už umírali první lidé. Nedaleko Berouna jich tehdy žilo pravděpodobně nejvíc. Pár se jich taky objevilo tady v Praze.

V Suchdole po sobě zanechali sekáče z kamene. To bylo před milionem a třemi sty lety.

V Přezleticích našli jeden lidský zub. Starý sedm set tisíc let. Po mnoha diskusích došli vědci k názoru, že se jednalo o první či druhou levou spodní stoličku.

V Hostivici někdy před třemi tisíci pěti sty lety, za časů kultury nálevkovitých pohárů, provozovali zajímavý obřad. Spočíval v tom, že v hluboké jámě skončilo několik děťátek zabitých spolu s dobytkem. Asi se pak víc dařilo růstu obilí.

Libuše prý zase po milostné hrátce nechala shodit zemdlelého mládence z Vyšehradu do Vltavy. Letěl vzduchem a otloukl si hlavu o výčnělky na skále. Do vody dopadl již mrtvý.

Prostě v Praze má smrt už proklatě dlouhou tradici.

Za úplňku tihle mrtví vypráví své příběhy. Kdo je slyšel, ví, že Praha a smrt se znají dobře a umí spolu vycházet.

Kdo umře v Praze, nebude se nudit. Bude v malebně různorodé společnosti.

Ta smrt tady má podobu ženy. Urostlé Keltky s germánsky rozumnou řečí, slovanským citem a vnímavostí, trošku židovsky moudré a zchytralé. Ale pro každého je ochotná vypadat jinak. Nikdo by se jí neměl bát nebo utíkat před ní, ale ani ji pokoušet a laškovat s ní.

Berte tenhle nesmyslný text jako náznak, nelogickou vysvětlivku, proč neprovozovat potraty a nežertovat o těchto věcech.

Člověk by měl vidět, kde umírá. A to se bohužel těm ještě nevyklubaným, předčasně zabitým, nikdy nepovede.


2.9.2003


První verze:

Kdysi se tu nachomýtla tři moře, kolik jenom vodní havěti stačilo za tu dlouhou dobu umřít. Před milionem a osmi sty lety už tu umírali lidé, nedaleko Berouna jich bylo nejvíc, pár se jich taky objevilo tady v Praze. V Suchdole po sobě nechali sekáče z kamene, to bylo před milionem a třemi sty lety. V Přezleticích zůstal po jednom člověkovi zoubek, je starý sedm set tisíc let. Po mnoha diskusích došli vědci k názoru, že se jednalo o první či druhou levou spodní stoličku. V Hostivici někdy před třemi tisíci pěti sty lety, za časů kultury nálevkovitých pohárů, provozovali zajímavý obřad, spočíval v tom, že v hluboký jámě skončilo několik děťátek zabitých spolu s dobytkem. Asi pak líp rostlo obilí. Libuše prý zase po milostné hrátce šoupla použitého mládenečka z Vyšehradu do vody, tak nějak letěl vzduchem a otloukl si makovici o skalnaté výčnělky na skále a do vody dopadnul už v bezduchém stavu. V Praze holt už umřelo setsakra hodně lidí a jinejch tvorů.
Za úplňku tihle mrtví vyprávěj svý příběhy, kdo je slyšel, ví, že Praha a smrt se znaj dobře a uměj spolu vycházet. Kdo umře v Praze, nebude se nudit, bude v malebně různorodý společnosti. Ta smrt tady má, pro nás lidi, podobu ženy, urostlé Keltky s germánsky rozumnou řečí, slovanským citem a vnímavostí, trošku židovsky moudré a zchytralé. Ale pro každého je ochotná vypadat jinak. Nikdo by se jí neměl bát nebo utíkat před ní, ale ani ji pokoušet a laškovat s ní.
Berte tenhle nesmyslnej text jako náznak, nelogickou vysvětlivku, proč neprovozovat potraty a nežertovat o těhle věcech. Člověk by měl vidět, kde umírá, a to se bohužel těm ještě nevyklubanejm, předčasně zabitejm nikdy nepovede.

27.3.2002