Středa

Často se mi zdálo, že už nemůžu dál…
Je to v pořádku, svět je v pořádku, jen když mě ráda máš…
(Švihadlo)

Usadíme do kočárku panáčka, teď už jenom vymyslet, jestli za jízdy bude koukat dopředu a nebo na svého otce, jelikož jsem byl vždycky trošku nerozhodný, tak to řeším tak, že jednou tak, podruhé onak, taky podle toho, odkud jde světlo, stín, ale už není léto, čili trocha toho sluníčka jaksi neuškodí, na přechodu se rozhlédnout, vždyť mi Jana kladla na srdce, že si vezu to nejcennější, co mám, ba ba, asi fakt nic o ničem, nikom cennějším nevím, hezky se přebrodit přes staveniště, kolem bagrů, na které Stáník zvesela zírá, on vůbec na všechno udiveně čučí, což pokládám za jeho čelnou vlastnost, pořád si něco prohlížet, a to tak, že udiveně, pobaveně, nejlepší je, že si prohlíží hlavně mladý holky, dokáže na ně tak pronikavě vejrat, že jim nezbude většinou nic jiného, než se na chlapíka zasmát, což on oplatí měrou vrchovatou, zubí se všemi šesti zuby najednou, z úvahy o Stáníkově donjuanství mě vytrhne dodávka postavená přes přechod tak dokonale, že nejde pořádně obejít, nějaký chlap se kolem ní motá, jen z rozmaru a aby se mi trošku rozproudila krev, ho pěkně vyfakuju, kouká blbě, ale do sporu se nepustí, dobře dělá, protože na nějaké vády nemám náladu, jen jsem nesmlčel, co si myslím, to je taková moje potřeba, moc se s tím vším nemazlit, držet jazyk za zuby je sice většinou vhodné, ale co, no, zajdeme do nápojů, pořídit nějakou tu tekutinu, starý mamlas nemá žádné české kolové nápoje, kofolu nebo tak, nezbývá než přejít ulici, v sámošce kličkovat s kočárkem mezi regály, Stáník se velmi hbitě sápe po lesklých obalech, jedné paní zatahá za nákupní tašku, nějak se jí to nelíbilo, a tak ji zcela omylem přejedu botu předními koly našeho modrého vozu, jsem prostě od přírody milovník sympatických lidí, projet pokladnou a venku smotnout cígo, popít kofoly a vzhůru kolem kolony aut k Invalidovně, zastavíme, nějaký stařík se jal nás pozorovat, kterak Stáník konzumuje přesnídávku, kterou mu obratně cpu lžičkou do pusy, tak nezbývá než staříka pozdravit, udělalo mu to dobře, asi ho nikdo moc nezdraví, zamává nám a mizí někde mezi paneláky, my se pověsíme do vleku za dva sportovní vozy s podobně starými děcky jako je Stáník Páník, řidičky jsou odbarvené a vedou dost podivné řeči o dětech a výchově, takže je po chvilce smykem předjedeme, abychom zase zaparkovali před karlínským rozhlasem a oba čuměli na mladou holku s dredy v nemocničním mundůru, jednu pokouřím, pak kolem karlínského kostela a přes rozkopanou hlavní na Florenc, brodit se centrem se mi nechce, počkáme tedy na tramvaj, odmávneme si ji a necháme se vyložit až u Vltavy před Rudolfinem, ejhle, se mi chce ale zle na záchod, most tudíž přesvištíme, nějakého toho turistu málem porazíme, nemají se tak pitomě rozhlížet, co kde lítá, a radši sledovat provoz na chodníku, zabočíme si to do Malostranské hospody, na zahrádku, Stáník jako na povel usíná, a tak mohu v klidu vychrupnout dvě plzínky, no a je čas setkání s Filuškou, přichází skoro přesně, sedíme chvilku před galerií, pindáme o tom, kterak ani jeden nemůžeme sehnat práci, Filuška decentně, ovšem sem tam i lehce namíchaně komentuje dění posledních dní, do hospody se asketovi Filípkovi nechce a já už taky nemám chuť na pivo, pročež to vezmeme chůzí pomalou přes Kampu k Andělu, jsem trošku duchem nepřítomný, přijde mi všechno jakoby úplně mimo, Stáník Páník se tváří jako svatoušek, asi aby ho Filuška mohl chválit, že je hodný, nakolik se už umí přetvařovat nevím, ale stoprocentně to za chvilku bude umět, aby lidi taky oblboval, jak se má, a potom už jen metrem hezky do Libně, no pěkné odpoledne to bylo, před naším barákem stojí dva, soused a chlapík přes úklid, rozebírají, proč vypnuli plyn, no potěš, za chvilku tu jsou ale pohotovostní správkáři plynaři, a tak Stáník bude mít teplou krmi poté, co si dáme společnou koupel. Ech!

17.9.2003