Vojáčci
Překážky
Tři síly větru


Vojáčci

„Tak málo nás není, zase až takoví srabové nejsme, tak mi vysvětlete, proč jdeme od porážky k porážce, pár našich už zařvalo a mám pocit, že úplně zbytečně, že jsme jejich prolitou krví nijak nezesílili,“ prolomil večerní ticho u ohně jeden z vojáčků. Žlutovlasý.

„Nemáš tak úplně pravdu, zapomínáš, jak jsme přemohli vzbouřence, trvalo to sice dlouho, ale dali jsme jim za vyučenou, a od té doby se vlastně žádné povstání nekonalo,“ řekl vypasený vojáček v poměrně zachovalé uniformě, který vypadal vedle ostatních otrhanců docela dobře.

„Já pořád říkám, že bychom potřebovali nějakého velitele, je sice pěkné, že jako jedna z mála armád nemáme hodnosti, oficíry a hrajeme si na rovnocenné, bratry ve zbrani, ale kolikrát se nám to už vymstilo, co?“ unaveně prohodil jeden ze starších vojáčků. Známý bručoun. Ti mladší se na něj dívali podezřívavě, hned je napadlo, že se on chce usilovat o místo velitele, jemu při pohledu na ně došlo, na co asi tak myslí, a radši zmlknul.

Blonďatý vojáček, co začal tuhle pravidelnou večerní rozpravu, které většinou nikam nevedly, smutně pokyvoval hlavou. „Všechny armády mají velitele, nějakou tu taktiku, strategii, vymyšlené zásobování, výstroj, fůru peněz, jenom my jsme taková parta žabařů, která vzbuzuje spíš lítost než nějaký obdiv, úctu a strach. Já jsem taky pro to, aby nám někdo velel, stejně se většinou necháváme najímat a bojujeme za někoho, kdo nám může být docela ukradený, za pár šupů, nevím, proč bychom si nemohli někde sehnat zkušeného velitele, nikdo z nás to ale být nemůže, to by nedopadlo dobře.“

„Mám pocit, blonďáku, že zapomínáš na dost důležitou věc,“ probral se z dřímoty, možná hrané, ze všech nejstarší, už šedovlasý vojáček. „Každému z nás by přeci mělo být jasné, proč máme tu naší armádu takovou, jakou ji máme. Dohodli jsme se na tom. Tím, že jsme si rovni, o všechno se dělíme rovným dílem, všechno si tak nějak odhlasujeme, dohodneme se vždycky, pro koho budeme bojovat, tak tím udržujeme v tomhle divném světě svou svobodu. Jinak to ani nejde. Sice nás už pár umřelo, protože jsme chtě nechtě armáda málokdy vítězící, ale nikdo z nás nechce být sám, ztratit se, nechat se buzerovat od cizích, vlézt do nějakého chomoutu, i kdyby za to bylo nevím co.“

„Jo, starej, máš pravdu, ale i parta mnichů má svého opata, jeptišky abatyši, měšťani starostu, vesničani rychtáře a hlavně každá jiná armáda velitele, nechápu, že my chceme být za každou cenu jiní,“ řekl bručoun, aby podpořil blonďáka. Ti dva si byli kupodivu blízcí, sice si hodně nepodobní, spíš se jen tak doplňovali než co jiného.

„Nikdy nebudeme zbytečně zabíjet, krást, loupit a rabovat, neutečeme od toho, kdo si nás najme k ochraně, nebudeme pracovat pro ty, kteří mají za lubem nějaké zákeřnosti, nebudeme zbytečně přemýšlet, co bude zítra, a hlavně každý z nás musí vždycky podržet našince, když mu poteče do bot, kvůli tomu máme tu naši armádu. Dobře víte, že nic jiného nikdo z nás neumí, než žít ve větší skupině, o samotě bychom nikdo z nás nevydrželi, tak už nechte těch zbytečných debat o změnách. Zítra je taky den,“ ukončil večerní rozmluvy vojáčků jako každý den šedovlasý.

Vojáčci si rozbalili deky kolem ohně, vylosovali hlídku a uložili se k spánku.

jednotliví vojáčkové jsou jakože součástky osobnosti, různé komplexy a podobně, které jaksi dávají dohromady já či ego, není to z povídky moc poznat asi, a tak to tedy takhle dovysvětluju...

3.12.2003



Překážky

"To jsme si tedy naběhli, prosím vás, řekněte mi, kdo z vás sehnal tuhle prácičku? Honit po horách včerejší den, tak mi to přijde, jsem dost zničen, pánové, jak vy?“ začal blonďatý vojáček svou večerní litanii.

V kotlíku nad ohněm se ohřívala jen voda na čaj, nebylo do ní ani moc co jiného dát. Všichni se postupně sesedali k ohni co nejblíže, protože vzduch byl studený a k tomu ještě nepříjemně vlhký.

„Přiznám se bez mučení, stejně to všichni víte, že jsem tenhle hon na lupiče domluvil s tím malým knížetem já,“ zamručel tlustý vojáček, jehož uniforma už nebyla o tolik hezčí než uniformy ostatních otrhanců kolem ohně.

Blonďák se otočil na bručouna, u kterého čekal podporu. Ten však překvapivě mlčel a jen si prohlížel své ruce, které si ohříval nad ohněm.

Šedovlasý se zase probral z možná hrané dřímoty, rozhlédl se kolem sebe, počkal až se k němu všichni obrátí, a teprve pak začal mluvit jakoby sám pro sebe: „Není to poprvé, co se naše bojůvka dostala do hor, myslím ale, že tentokrát by nebylo vůbec moudré ještě několik dní tady ty lupiče hledat a i kdybychom je našli, tak jsme natolik zbědovaní, že bychom je spíš nepřemohli než přemohli, já jsem pro to vrátit se do údolí. Co vy?“

„Budeme jen všem pro smích, zmuchlaní jak papír, přijdeme ke knížeti a řekneme mu, že nám bylo zima, moc foukalo a lupiči prostě byli chytřejší a utekli nám, to nám doopravdy spraví reputaci,“ ozval se tlustý vojáček.

„Já se přidávám na stranu starého, je lepší sem tam ustoupit, být za šaška, než se pouštět do věci, na kterou ani omylem nemáme,“ vzal si slovo bručoun.

„Taky si myslím, že by nám už proboha nemělo dělat potíže prohrávat, vzdát se odměny za tuhle nešťastnou věc, v klidu počkat přes zimu někde v údolí, odpočinout si a hrát si na hrdiny až zase na jaře. Jenom nevím, jestli nám ústup z hor nebude trvat déle než cesta sem. Vůbec bych se nedivil, kdyby v průsmyku ty parchanti přichystali nějakou léčku. Co takhle přejít hory na druhou stranu a vůbec se ke knížeti nevracet?“ přemýšlel nahlas blonďák.

„Asi nám nezbude nic jiného, než se vydat na západ, tím směrem jsou hory nejprostupnější a za pár dnů se dostaneme k vesnici, nad kterou je prý zázračný pramen. Tam přečkáme zimu, já nebo někdo jiný ale musí zajít ke knížeti, nebude to lehký úkol, přejít hory, a potom k němu přijít s tak špatnou zprávou, ale kdybychom to neudělali, tak bychom si už nemohli říkat armáda. I když si stejně myslím, že časem skončíme jako žebraví poutníci, bojování nám poslední dobou moc nejde,“ přidal se bez delšího rozmýšlení na stranu většiny tlusťoch.

„Lupiče chytíme, určitě, když ne teď, tak později, nějaká tvrdohlavost, přeceňování se by nebyly k ničemu dobré. Zítra se vydáme do údolí, hlavně žádné zmatky. Ne každá výprava se povede napoprvé, můžeme být rádi, že se vrátíme všichni, nevím proč, ale poslední dobou hledám na každé patálii to lepší,“ zakončil jako vždycky večerní rozpravu šedovlasý.

Noc byla mrazivá, a tak se vojáčkové k sobě choulili jak malé děti. Na stráži zůstal nejstarší šedovlasý vojáček s tím, že se mu stejně nechtělo spát.

S rozedněním se podivně veselí vydali smluvenou cestou z kopců. Bez tlustého, ten musel ke knížeti.

9.12.2003



Tři síly větru

Vojáčci došli až do lesnatého podhůří. Nedaleko zapadlé vsi, u pramene, ke kterému vedla jen úzká pěšina, se zastavili. Bez delšího dohadování rozdělali kousek odtud oheň. Nejstarší vojáček se dnes rozhodl připravit nápoj z bylinek a léčivé vody ze staré, ale místními venkovany stále udržované studny. Všichni se na něj těšili. Cítili úlevu, že vyšli z hor a cestou je nepotkalo nic zlého. Společné pití „lektvaru“, jak nápoji všichni říkali, měl být součástí slavnostního okamžiku.

„Jsme na správném místě, přátelé, a proto si tady vystavíme zimní tábor,“ rozhodl se šedovlasý začít pravidelnou večerní rozmluvu.

„Je čas, abys nám nalil zase trochu síly do žil, starý, už dlouho jsi duchem mimo, aspoň mně to tak připadá, a víš, že bez tvých slov se naše skupina moc dobře neobejde,“ troufl si vstoupit do rozhovoru jeden z nejmladších vojáčků, černovlasý, který vypadal trochu jako malá panenka.

„No, myslím, že bys mohl něco říct, starouši, ani nemám dneska moc hádavou náladu, a tak ti snad nebudu skákat do řeči,“ zasmál se blonďatý vojáček.

Starý rozlil lektvar do všech plechových hrnečků, které mu jednotliví vojáčci podávali. Všem nalil stejně, zbytek z kotlíku vylil na zem a mumlal u toho jakási zaříkávadla.

„Protože kolem jsou samé krásné stromy, vítr dnes byl mírný, stálý a vlahý, vzpomněl jsem si na řeč jednoho starého mnicha, kterou zapsali jeho žáci do knihy, ve které jsem si velmi často listoval, než jsem ji dal s sebou na cestu jednomu z nás, který už před delší dobou opustil naši malou armádu,“ začal šedovlasý.

„Vzpomínám si na něj, to byl ten, který už nechtěl s námi dál putovat a bojovat, a nikdo z nás mu to nedokázal rozmluvit,“ přerušil starého vojáček, kterému říkali bručoun, ale spíš jen ze zvyku než pro jeho skutečnou povahu.

„Jde o tři síly větru,“ pokračoval šedovlasý. „Kdo nemá dost sil, vytrvalosti a není přizpůsobivý, je jako strom, který zlomí první náraz větru. Pokud je však ani ne přehnaně, ani ne unáhleně přizpůsobivý, pak jeho poddajnost je součástí cesty k vyrovnanosti. Je to první stupeň síly větru. Ten nejvyšší. Když se člověk přiblíží k síle základů, dojde ke kořenům a shledá je zdravými, spojí se s nimi, následuje tuto sílu, dosáhne vyrovnanosti. Je to druhý stupeň síly větru. Jakmile člověk spojí sílu kořenů a sílu nebeského větru, který ho už neodvane z jeho místa na zemi, dosáhne třetího stupně, stupně spojení. Tyto tři stupně jsou cestou k získání a vytváření prostoru, bez kterého se nemůže v člověku probudit čistá životodárná síla.“

„Jde tedy o poddajnost, vyrovnanost a pevnost, chápu to dobře?“ optal se černovlasý.

„Ano,“ zasmál se šedovlasý. „Je to úplně jednoduché. Člověk by si nejprve měl určit směr, potom plnit své úkoly. S upřímností a rozvahou. Takhle asi, začátek naší cesty nebyl dobrý, ale dospěli jsme k bodu, kdy si můžeme vytyčit nový směr, takže konec může být docela radostný. Zůstaneme-li vytrvalí, žádné neštěstí nás nečeká, to si myslím.“

Vojáčci seděli kolem ohně až do ranního rozbřesku, rozebírali výpravu do hor a domlouvali se, co budou podnikat příště. Někteří byli rozjaření a upovídaní, jiní zahledění do sebe, ale všichni cítili, že patří k sobě.

12.12.2003