Zase jsem "pracoval"


Hostů v hostelu není moc. No spíš tu není nikdo. Ani včera, kdy jsem měl denní, tu nikdo nebyl. Toliko pán, co chtěl zprovoznit fax. Rozvalil se v křesílku v recepci a furt něco kutil. Asi pět hodin. Pak nakonec zjistil, že mu to nejde. A tak dneska tady máme jiný fax. Ten se mu snad povede rozjet.

Uklizečka včera při pohovoru u cigarety říkala, že je už z toho na mozek, jak tady tak celý den promarní. Závidí mi televizi a počítač, že si aspoň s něčím můžu hrát, ona jen sedí v jednom pokoji na židli a čumí do blba. Odejít smí až v pět odpoledne. A to prosím pěkně sem narozdíl ode mě chodí každý den, i o víkendech. A předtím ještě uklízí v nějaké škole. Je z Ukrajiny, a tak musí vydělávat na celou rodinu, co má doma.

Docela jsem na sebe rozčílen, jak jsem včera odpoledne byl nervózní, pořád hloubal nad nesmyslem. Kdy už sem půjdu, abych to nezmeškal, přesně tohle ani ne, ale něco podobnýho to bylo, furt jsem byl nervózní a každou chvíli se díval na hodinky. S tím musím něco udělat, takhle by to nešlo, znervózňovat se kvůli práci.

Při příchodu do worku jsem moc nezabodoval. Udělal se mi takový menší zádrhel. Nikolka, se kterou jsem sem přišel, bohužel byla svědkem toho, jak jsem nemohl za boha vysunout toho brouka z hlavy. Důvod k broukovi byl poměrně zbytečný. Paní Olga mi totiž řekla, než odešla, že nemůže zapsat do místního úplně a zcela debilního počítačovýho hotelovýho programu rezervaci jednoho pána. Tak jsem agilně nastoupil a začal to datlovat. Jenže tu se objevil zádrhel. Ten člověk má zítra zaplatit zálohu tisíc Kč. Po slovech paní Olgy, ať tu zálohu zapíšu, jsem tak učinil. A ono se to zapsalo jako zaplacený. Což je chyba. Tak jsem se snažil to napravit a při jednom z pokusů o nápravu se mi ve virtuelní pokladně objevil další tisíc. Nikolka mi něco povídala, ale já ji nevnímal moc naplno, protože jsem dumal, co s tím. Což na mně bylo i patrno.

Po několika planých úvahách nervózních plných bezmoci a bezradnosti, abych měl klid, jsem radši zavolal vedoucímu, že jako si ty moje dva litry může zítra smazat, že tam jako nemaj být. On řekl, že tak učiní, a já se pomalu zklidňoval. Mezitím Nikolka odešla, takže mě nezažila už úplně klidného. Kvůli takovej kravině. Vůbec znervózňuju se většinou kvůli blbinám. Třeba doma kvůli tomu, že jsou všude možně Stáníkovy hračky, jako by to nebylo normální, že kolem dětí se vyskytuje chaos. Ovšem to já sice chápu, ale stejně se znervózním. Jak nějakej důchodce, co má rád všude pořádek a svůj předsmrtelnej klídek.

Kolik jsem toho tady přes noc vybáňal, nevím, jelikož na tabáku se to tak nepozná jako na cigaretách. Ale zas tak hrozný to není. Jelikož stále mohu volně dýchat a nekuckám.

Dnes nad ránem mě zase nenapadá nic světaborného, co bych mohl zapsat, jen asi to, že mě pořád sedění v prázdném hostelu za mzdu neomrzelo. Má to fakt něco do sebe. Když jsem se honil na poště, to bývaly panečku jinačí a drastičtější časy. Teď se vpravdě nemám důvod příliš stresovat, snad jen z toho, že asi ztloustnu, jelikož si sem nosím vždy hodně jídla, aby mi to tu lépe utíkalo. A když tu jen dřepím, tak nabyté kalorie jaksi z mého organizmu nemají kudy ven. Cvičit tady nehodlám. Nemám cvičební úbor.

Tak mě ještě napadlo, čím že jsem se to tady přes noc během svého náročného pracování zabýval. Byly to úvahy o nepohodlností oděvu. Měl bych si pořídit běco měkkoulinkého, plandavého a hebkého. Džíny jsou humus a nepříliš velký starý svetr mě taky dráždí. Zabývat se oděvem je možná dětinské, ale pro normální fungování tyhle věci fakt musej bejt v cajku. Obuv mám vychytanou. To řešit nemusim.

23.12.2005