Útržky
O zázracích
Popáni


Útržky

Pokusil jsem se rozpomenout, co kdy člověka jako dítě poznamenalo, co si nejvíc pamatuje.

Před spaním ty hry. Hry o samotě, vyrábění si živých snů, pod polštářem schovaná pistolka z umělohmotných trubiček pestrých barev s výstupky a prohlubněmi. Tou jsem bráníval dívku, kterou jsem chutě objímal, tedy ten polštář, co mi ji ztvárňoval, a ujížděli jsme nějakou liduprázdnou prostranou, třeba savanou, pak na noc ulehli do zadní části té naší dodávky, a já bděl, zdali nepřijdou loupežníci, divoké šelmy nebo podobné zlotřilé bytosti, co nemají nic jiného na práci, než se usilovat o moji nereálnou dívku. Dost času mi zabralo vymyslet, jaké že to máme zavazadla, abychom vydrželi v pustině, těch konzerv, nože, sekyrky, pušky, prostě celou dodávku jsem těmihle vymyšlenými věcmi nacpal.

Hlavně jsem o těchto věcech, svých pravidelných představeních sám pro sebe, nikdy s nikým nemluvil, bylo to mé vlastní území, na které nikdo cizí nemohl. Skutečnost mě asi moc neuspokojovala, mezidětské vztahy mě spíš znervózňovaly, někdy, když byly v pořádku, tak jsem na nich moc neujížděl v předtuše, že je to přechodné.

Řídit auta ve snu, a v životě si neudělat řidičák, dálky, pustiny, a v životě se někam tam, do dáli, nevydat, to je takové legrační, člověk snil o věcech, které se nestanou, nějak si doplňoval předem místo, které v tom „skutečném světě“ zůstane prázdné. To, že nežiju sám, mě samotného překvapuje, ale samosebou hezky.

Sny si můžu přehrát s poklidem znovu, jsou stejně skutečné jako třeba vzpomínky na lezení na strom, na cestu autem s rodiči na dovolenou, na chuť krve v puse, když jsem se popral, a to tak, že na plné pecky, abychom pak s tím klukem mohli říkat, že se jen tak kočkujeme, a přitom se bytostně nenávidět. Je toho moc, ale sny a představy jsou skutečné úplně stejně, jsou to vzpomínky stejného řádu, je mezi nimi nepatrný rozdíl, a to ještě kdoví jestli. Vím, co mi scházelo, co zůstalo vždy nedovysvětlené, nedořečené, cítím, jak mi to hrozně scházelo, nevidět přes obzor, ale časem to přešlo, časem jsem se se sebou vyrovnal, zabývat se nemožným, tahle touha opadává, jen někdy se vrátí, ale neznamená pro mě tolik jako tehdy pro dítě, tu trýzeň, která je sice ve mně dál, ale už utlumena starým člověkem, který nikam nepospíchá, a má radost z věcí skutečných, které jsou, z dobrých i špatných. Stejně tak ze vzpomínek, dobrých i špatných.

14.8.2002


O zázracích

Coelhův Santiago se po domluvách se svým srdcem umí změnit ve vítr.
Dcerka učně mnohých šamanů Perkinse promění léčivé byliny na Cosmopolitan, když celníci nakouknou do jejího kufru.
Tibetští chapíci pracují tak dovedně se svým duchem, dechem a tělem, že běhají tak úžasně rychle, i po stech kilometrech prosviští kolem udiveného kolemjdoucího.
Indiánský medicinman naslouchá větru, vodě, zvěři, vše kolem na něj promlouvá srozumitelným jazykem.
Derviš chroupe střepy jako lentilky.
Bohatýři typu Gleba Voloděviče uhádnou tři hádanky Mariny Katovny jako nic, a pak šlehnou koně po tuhých plecích a jediným skokem přeskočí hradební zeď a hanebné kacířce setnou hlavu.
Různých těchto zázračných počinů je v knihách i kolem na tisíce.
Pořád mě udivovaly a přiváděly na myšlenku taky něco takového zmáknout.
Od té doby, co sleduju rostoucí bříško, ve kterém si lebedí náš potomeček, vím, kterýpak to zázrak je ze všech zázraků ten největší.
Snít o něčem ještě zázračnějším mi připadá pošetilé...

21.8.2002


Popáni

Tak v noci zase zlobili. Kdo? No přece popáni. Mě tedy ne, s popány nic moc společného nemám, ale J. jich měla plnou hlavu, ono taky, spala na téhle posteli poprvé, a má na tyhle chasníky čuch, nebo spíš oni si ji rádi najdou, málokdy se jim tady povede někoho tak hezky načapat na švestkách. O ostatní spáče nejeví zájem, ale hlavička J., to je pro ně ideální rejdiště, tam moc rádi chodí na návštěvy. Někdo o popánech nemá ani šajn, vůbec netuší, že existujou, ale J., ta je prostě skoro naschvál přivolává. Kdyby popáni nebyli, snad by si je musela sama vymyslet. Jednou jsem měl s J. spor, jestli o popánech říkat dětičkovi. Já bych tedy o popánech nejraději vůbec nemluvil, je možné, že kdyby o nich nic nevěděl, a nebyl takového toho ustrojení jako je J., tak by se o nich třeba nikdy nedozvěděl, ale na druhou stranu, proč mu neříct, že prostě popáni jsou. Nejsou za dne moc vidět, v noci navštěvují spáče, hlavně ty, kteří jsou na tyhle věci vnímavější. No, ale jak mu to říct, a nevylekat ho? Nějak pokud možno stravitelně a snad i legračně. Jak? Že popáni jsou strašidla a chodí si pro zlobivé děti a lidi - tak takhle rozhodně ne, to radši mlčet. Co spíš takhle: Popáni jsou dušičky, takové jako bytůstky, které popadaly, proto se jim vlastně říká popáni. Dušičky, které si nenašly vhodná tělíčka, a taky ani nemohly, protože byly obtíženy všemožnými hříchy a hříšky, a tak byly tak těžké, že by je těla prostě ani unést nemohla. Popáni padají z nebe rovnou dolů, do takové podzemní čistírny, kde si své špatnosti nechají pěkně vyprat, a zase lehoučcí a čistí, už ne jako popáni, se vrátí do nebe, odkud už mohou do tělíček, protože už nejsou tak těžcí a udrží se na zemi. V našem světě se popáni moc neohřejou, jen se někdy ukážou spáčům ve snu, a zase letí dolů. Ovšem, když je někdo hodně na sebe rozzlobený, nebo na lidi a svět a tak, pak je možné, že u něj popáni zůstanou, vlezou mu do jeho hlavy, upozadí normální dušičku a dělají hrozné věci. Různí tihle zlí lidé, to prostě jsou jen lidi, kteří jsou posedlí popány, zákonitě ale s popány být věčně pohromadě nemůžou, to jen chvíli, různě dlouhou, podle toho, kdy jim to dojde. Popánů se člověk bát nemusí, popáni toho moc nesvedou, když člověk ví, co se má a co nemá dělat. Že se někdy objeví ve snu, to vůbec nevadí, aspoň spáčovi dojde, že kdyby nějak moc laškoval se zlem, tak by se jeho dušička mohla na nějaký čas stát pastvou pro popány. A to by člověk dělat neměl. Nechat si z dušičky udělat místo pro popány, to žádné velké štěstí není.

25.8.2002